Každý z mnoha oborů lidské činnosti má své praktiky a své teoretiky. Kovář je praktikem, jeho povoláním je tvarovat železo za správné teploty po správnou dobu, tak aby vznikl výrobek oko těšící a užitečný zároveň. Oborem metalurga je zkoumat, proč se ocel zakalená ze žlutého žáru do oleje chová jinak než ta zakalená z třešňově červené do horké vody.

A theurg je teoretikem magie. Jeho prací je pochopit, jak kouzla pracují, proč pracují a jak je změnit, aby fungovala podle jeho představ. Jeho cílem je dostat se na samou dřeň astrálního světa, pochopit všechny vztahy a zjistit pravou příčinu úspěchu či neúspěchu kouzla, odhalit, jakých postupů použít a jaká spojení vytvořit, aby byl efekt kouzla právě takový, jaký potřebuje. Magie je v očích theurga vědou. Plnou diagramů, čar a grafů, plnou rituálů a zaříkání, přesto vědou.

K mistrovství v theurgii však vede cesta dlážděná nebezpečím a lemovaná rizikem, taková, kterou jen ti nejnadanější mohou zakončit s úspěchem a se ctí. Když se pak ohlédnou, spatří roky strávené astrálními výpravami, celé týdny zabrané chystáním prvních vlastních kouzel, jež jsou jen malou částí, počátečním kamenem na trnité cestě.

Před první hrou není třeba podrobně přečíst vše z této příručky. Například celá část Mentální svět klidně nějakou dobu posečká a je pravděpodobné, že ji začneš využívat až později.

Následují dvě části věnující se „jiným světům“, jedna astrálnímu, další duševnímu světu. V nich jsou popsány theurgické praktiky „teoreticky“. Je řečeno, jak fungují, na jakých základech staví a případně jak se k nim theurgové dostali. Hledáš-li, jak (čili proč) některá z praktik funguje, najdeš odpověď ve druhé, respektive třetí části.

Až čtvrtá část popisuje skutečné herní mechanismy. Zde se jde naopak tvrdě do praxe. Vše je popisováno v mezích hodů a konkrétních hodnot. Pokud chceš najít způsob, jakým se určuje míra úspěchu dané schopnosti, hledej zde.

Čtvrtá část je dále členěna na kapitoly pro konkrétní schopnosti. Každá schopnost tu má jednu kapitolu a v ní najdeš vše, co potřebuješ, abys zjistil, jak se tvému theurgovi povedlo v dané praktice uspět.

Na konci knihy jsou zařazeny tři části, věnované seznamu theurgických schopností, které jsou ekvivalentem obecných dovedností, a popisu formulí a démonů.

Z tohoto i jiných důvodů by bylo žádoucí, abys velice pečlivě (a snad i opakovaně, bude-li to nutné) četl následující dvě části této příručky. Anebo jinak – aby sis přečetl tu část, pro niž najdeš herní využití. Pokud má být tvůj theurg obávaným pánem démonů a tvůrcem magických formulí, pak budeš potřebovat znát část o astrálním světě. Má-li být tvůj theurg mentálním mágem a vládnout silami ducha, měl bys znát část Duševní svět.

Část čtvrtá, Mechanismy, navazuje na předchozí dvě, a rozvíjí to, co v nich bylo nastíněno, do konkrétních herních mechanismů. Můžeš v ní přeskakovat, když se hovoří o nezajímavých schopnostech.

O formulích, démonech a schopnostech můžeš číst vysloveně náhodně – chceš vědět, jaký démon se schovává pod názvem Berserk? Otoč na příslušné heslo v Pandemonikonu a čti! Chceš znát záludná tajemství teleportace, blahořečená mistry a proklínaná studenty? Nalistuj v Grimoáru formuli Portál a dozvíš se je i ty. Sloupce čísel, které se tu uvádějí, sice pochopíš jen s potřebnými znalostmi z kapitoly Mechanismy, ale popisy ti mnohé prozradí samy o sobě.

Právě astrálnímu a duševnímu světu jsou věnovány následující dvě části.

Theurgové dělí astrální svět na jakési úrovně a ty nazývají astrálními sférami. Rozlišují celkem dvacet jedna astrálních sfér. Někteří tvrdí, že sfér je více, ale je to všeobecně považováno za nepodložený mýtus.

Hierarchicky jsou astrální sféry poskládány tak, že každá sféra má v sobě obsaženu celou sféru předešlou. Je to jako s ruskými matrjoškami, dřevěnými panenkami, které se skládají jedna do druhé, takže ta největší má v sobě schovánu tu o něco menší a ta zase další ještě o něco menší. Největší z nich tedy obsahuje všechny ostatní a každá z menších panenek obsahuje všechny další, které jsou ještě menší než ona.

První sféra, ta nejnižší, je tedy obsažena ve všech sférách vyšších. Nejvyšší, jedenadvacátá sféra zase obsahuje v sobě všechny ostatní sféry.

Jistou část z nich theurgové dovedou povolat na zem a dát jim tělo, ty nazývají démony. Někteří démoni mají sami o sobě zájem dostat se do fyzického světa, a shodou okolností jsou to zrovna ti, které by theurg sám dobrovolně nikdy nevyvolával.

Více o démonech bude řečeno v poslední kapitole této části – Démonologii.

Většina theurgů dává při tomto cvičení přednost nějakému klidnému místu, na němž si udělá jakés takés pohodlí. Někteří rozdělají oheň a nechají spalovat vhodné vonné byliny, někteří vezmou do rukou hračku, hlavolam, dřívko nebo něco podobného, jiní místo toho zírají do křišťálové koule, dokážou-li si ji pořídit, nebo splétají košík, pokud to umějí. Existují i theurgové, kterým k soustředění pomáhá divoké křepčení, zpěv monotónních písní a vířící rytmus bubínků.

Jakmile je theurg dostatečně soustředěn, nechá svou mysl bloudit po okolí a pokouší se ji odpoutat od svého fyzického těla. Snaží se dostat se do transu, do stavu, při kterém fyzické tělo vůbec nevnímá.

I když je theurg v transu, přesto bude pokračovat ve skládání svého hlavolamu, křepčení a podobně. Jeho tělo nadále mechanicky, podvědomě provádí naučenou činnost, jeho oči nadále vidí realitu, ale jeho vědomí ji už nevnímá. Vnímá jen astrální sféry kolem sebe a bytosti, které je obývají.

Theurgové výlety do sfér podnikají jen na dobu nezbytně nutnou, neboť v transu jim hrozí dvojí nebezpečí. Předně je bezprostředně ohrožena theurgova duše, neboť cílem jisté části astrálních bytostí není nic jiného, než dostat se do theurgova těla místo jeho vědomí, potažmo samo vědomí zardousit. Mimo to je v ohrožení fyzické tělo, které v této situaci může kdokoliv celkem bez obtíží poškodit.

Některý vidí sebe sama sestupujícího dolů po dlouhém sklepním schodišti a samotné astrální sféry se mu jeví jako mnohapatrový žalář, kde démoni bijí o mříže ve snaze pohltit theurgovo vědomí a posednout jeho tělo.

Některý si představuje naopak chůzi po nekonečně dlouhém schodišti nahoru na velkou pyramidu, což je v jeho pojetí zosobnění astrálních sfér. Na každém patře stojí lidská bytost, vysoká snad jako obr, se zvířecí hlavou a dlouhou holí – strážce pořádku, který drží démony z dosahu a nedovolí jim vstoupit na schodiště.

Jiný má vstup do astrálu za cestu na obzor – a dále, tam, kde se realita láme a široko daleko se rozprostírají jen větrem bičované pláně. Napříč jimi se jako nit táhne stříbřitá stezka udržovaná theurgovou vůlí. Pokud se ta rozpadne, démoni theurgovo vědomí roztrhají na kusy a poperou se o vstup do jeho těla.

Někteří nevidí nic, řídí se jen vjemy sluchovými nebo hmatovými. Ještě jiní dávají přednost intuici a myšlenkám, jež se jim zdánlivě nahodile objevují v hlavě.

Astrální sféry jako takové jsou pro mysl obyčejných i neobyčejných smrtelníků neuchopitelné, nikdo jim nedokáže plně porozumět, a kdo ví, třeba ani sami bohové nemají přesnější znalosti o jejich podobě. Proto si musí každý učinit svou představu, aby dal neosobním sférám tvar a dokázal s nimi nějak komunikovat.

Aby byl schopen astrálního vnímání, musí theurg absolvovat duševní cvičení, pomocí kterého své vnímání přesune do roviny astrálu. Každý z theurgů si astrální sféry představuje jinak. Pokud chceš, můžeš pro svou postavu vymyslet její vlastní, originální pohled na astrální sféry.

Při komunikaci se sférami je theurgovo tělo v transu. Theurg v tuto chvíli vnímá jen pomocí svých astrálních očí a uší, své tělo necítí. Z takového transu není možné theurga nijak vzbudit.

Existují dvě služby, o které astrální sféry theurgové žádají. První z nich je poskytnutí formule, druhá poskytnutí démona.

Formule theurgové skládají z astrální energie a později, na fyzické zemi, je používají pro kouzlení. Démoni jsou astrální bytosti, které theurgové mohou přivolat na zem a dát jim fyzické tělo. O obou těchto termínech bude řeč později a podrobněji.

Abychom dodali ochotě sfér ke spolupráci nějaký konkrétní rozměr, popisujeme ji veličinou nazvanou Náklonnost. Ta reprezentuje právě to, kolik služeb už theurg požadoval a kolik mu jich sféry ještě mohou poskytnout.

Jak roste theurgova zkušenost, stává se čím dál lepším v jemném umění žádostí o služby. Naučí se používat jeden a ten samý kus materiálu na několik formulí, zjistí, jak najít a použít nevyužité zásoby magické matérie, případně jak těžit z neúspěchu. To vše se projevuje tak, že se hodnota Náklonnosti s rostoucí úrovní zvyšuje.

Někdy se stane, že astrální sféry theurgovi obnoví jen část Náklonnosti. To v případě, že si nárokoval přespříliš velkou pozornost astrálu, tedy když vyvolal mocné démony či formule ve větším množství, než by se slušelo.

Astrální půlnoc se objeví jednou za dobu dne. Pro jednoduchost tento okamžik ztotožňujeme se skutečnou, fyzickou půlnocí.

I pro tyto silné astrální praktiky se používá veličina Náklonnost, podléhající stejnému mechanismu postupného snižování a rázové obnovy.

Mezi velké astrální cykly řadíme několik nových druhů Náklonnosti. Rozdíl oproti klasické Náklonnosti je ve frekvenci obnovy. Místo astrální půlnoci proběhne v okamžiku astrálního úplňku, respektive astrálního novoroku. Nejvyšší Náklonnost, nazývaná životní, se neobnovuje vůbec. Pozor, ani cesta do minulosti tuto Náklonnost neobnoví! Theurg s ní musí vystačit celý život, ať dělá jaké chce časové kličky.

Theurg se musí nejprve naučit měsíční, roční a životní Náklonnost využívat. Jak bylo řečeno, je to moc zcela odlišná od té, kterou byl zvyklý užívat.

Každá služba, kterou theurgovi sféry poskytnou, ovlivní jejich Náklonnost.

Vždy o půlnoci se Náklonnost sfér obnovuje. Theurgové tomuto mechanismu říkají astrální půlnoc. Mimo tohoto krátkého, jednodenního astrálního cyklu, existují další Náklonnosti – měsíční, roční a životní. Theurg se je však naučí využívat až postupem času.

Když theurg vnímá astrální sféry, může pracovat s jejich matérií, s energií astrálního prostoru, a umí z ní konstruovat formule.

Formule popisuje, jak se bude astrální energie chovat, až se dostane do fyzického světa. Popisuje tedy samotný projev kouzla, které theurg později sešle.

Kouzlo je naproti tomu pojem představující samotný projev magie na fyzické zemi.

Každý z theurgů používá při konstrukci základ, který vytvořil některý z jeho mistrů. Mohl by tento základ stvořit i sám, ale vytvořit solidní základ, na kterém je možné konstruovat kvalitní formule, to je práce na mnoho let. Proto se theurgové určité konkrétní základy učí už během studií a podstatnou část svého života s těmito formulemi vystačí.

Základem je dána všeobecná funkcionalita budoucího kouzla. Ovšem další detaily, výslednou podobu formule, už určuje theurg sám. Už jen na něm záleží, jak základu využije pro své účely, jakou formuli na něm vystaví. Samotná formule se tak může vyvinout v širokou škálu výsledných tvarů.

Základ formule je theurgy nazýván základní tvar. Lze jej použít k seslání kouzla i bez úprav. Kouzlo seslané z této formule je nejjednodušší ze všech kouzel, která je možno z formule vytvořit. Vyvolání základního tvaru je jednoduché proto, že theurg vytvoří pouze základní blok magie a další rozšiřování už neprovádí.

V theurgickém Grimoáru, který je v této příručce k dispozici jako samostatná část, jsou k nalezení právě tyto základní tvary, společně s popisem, jak je rozšířit na nějaký výsledný tvar.

Nejprve si theurg musí formuli připravit. Vstoupí tedy do astrální sféry a požádá ji o materiál na formuli. Tu potom vytvaruje tak, aby kouzlo, které z ní sešle, odpovídalo jeho představám.

Už při vstupu do sféry theurg do značné míry určuje sílu budoucího kouzla. Formule z nízké sféry nejsou tak silné jako ty z vyšších sfér. Je to tím, že astrální energie z vyšších sfér má lepší kvalitu, takže z ní lze vytvořit mnohem mocnější formule. Některé formule dokonce vyžadují energii určité kvality a z méně kvalitní nejdou vůbec poskládat.

Poskytne-li theurgovi astrální sféra energii na vytvoření formule, musí on sám velmi přesně a pečlivě strukturu formule z astrální matérie poskládat. Poté je formule připravena a theurg se může vrátit do fyzického světa.

Při samotném vytváření formule se zhodnotí jak theurgova zkušenost, tak schopnost improvizace, a nakonec úspěch závisí i na štěstí. Pokud theurg neuspěje, byla jeho práce nějakým způsobem špatná. Třeba pokazil už vytváření základního tvaru, nebo až některou z rozšiřujících větví, kdo ví. Kouzlo seslané z takové formule se chová absolutně nepředvídatelně a nesmyslně nebo třeba nejde seslat vůbec.

Jakmile je formule úspěšně složena, tedy vyvolána, říká se, že theurg má zapamatované kouzlo nebo zapamatovanou formuli. Tím je míněno, že má formuli připravenu, zná její umístění v astrálu a může z ní kdykoliv seslat kouzlo.

Existuje jednoduchý a přímočarý způsob, jak se zbavit formule. Materiál na ni vydaly astrální sféry a ve skutečnosti je formule právě ve sférách „fyzicky“ umístěna. Je tedy třeba požádat přímo sféry, aby ji zrušily, říct jim, že už ji nechceš.

Není k tomu potřeba žádných rituálních obrazců – vzato kolem a kolem, nejde o nic jiného než o návštěvu ve sférách, kde mezi vyřizováním dalších deseti věcí mimochodem prohlásíš něco ve smyslu: „Jo, a ten Velkej mord už nebudu potřebovat.“ Theurg zkrátka vezme ukovanou magickou hmotu a rozloží ji zpět na astrální energii.

O odvolání formule je třeba žádat tu sféru, která ji vydala, nebo některou vyšší.

Pojem kouzlo byl ustanoven jako samotný projev magie na hmotné zemi. Chování budoucího kouzla popisuje právě formule vyvolaná v astrálních sférách. Odtud také plyne důležitý rozdíl mezi pojmy seslání a vyvolání. Vyvolává se formule ve sférách, sesílá se kouzlo ve fyzickém světě.

Základní tvar formule je taková formule, kterou lze vyvolat s vynaložením nejmenších prostředků. Je to samotný základ formule, dále již neupravovaný.

Po vyvolání formule má theurg zapamatované kouzlo. Zapamatovaná kouzla má připravena k akci, může je bleskurychle kdykoliv seslat.

Pokud se theurgovi zdá, že je pro něj vyvolaná formule nadále bez užitku, může ji odvolat, což provádí opět v astrálních sférách.

Představ si formu jako souhrn základních vlastností kouzla. Je kouzlo vidět? Koho zasáhne? Ovlivní „let“ kouzla stěna nebo podobná fyzická překážka, jako je třeba zbroj nebo štít? To všechno jsou otázky, které nemusejí být po dlouhou dobu vůbec důležité, ale jakmile dojde ke sporné situaci, bude právě forma kouzla tím, co je vyřeší.

Jednoduše řečeno, forma určuje, jak daleko kouzlo doletí, zda pro svou cestu použije svět fyzický nebo mentální a co je na cestě dokáže ovlivnit.

Příkladem budiž formule Oheň. Sešle-li theurg Oheň, začne určitá oblast prostoru hořet. Pokud do plamenů někdo vstoupí, bude zraňován plameny, nikoli samotným kouzlem. To je nepřímé působení kouzla.

Naproti tomu, jestliže se kouzlo pokusí svou oběť například deformací prostoru roztrhnout na poloviny, je to přímé působení.

Ovšem kdyby někdo kouzlem deformoval prostor trvale, a potom do takto deformovaného prostoru někdo vstoupil, je to opět první případ. Kouzlo je už dávno pryč, seslané, energie už se snad i vrátila zpět do astrálu, jen ten prostor zůstal deformován. Na tom už vlastně není nic magického.

Přímo působícím kouzlům lze odolávat pomocí mechanismu nazvaného odolání magii (nebo též odolání kouzlu). Ještě o něm bude řeč, a to v části Mechanismy, v sekci Odolávání magii.

Řídícím parametrem je Neviditelnost, vyjádřená číslem, proti kterému musí postava uspět hodem na Smysly. Uspěje-li, efektu kouzla si všimne, jinak ne.

Platí, že čím hůře viditelná forma, tím náročnější je formule.

Forma kouzla je popis základních charakteristik, kterými se kouzlo ve fyzické rovině projevuje.

Kouzla s hmotnou formou je možné zarazit s pomocí prostředků z fyzického světa, příkladem je koule světla a stín vržený zasaženým předmětem. Kouzla s nehmotnou formou na překážky ve fyzickém světě neberou ohled, například teleport, který přesune terč z jednoho místa na druhé.

Kouzlo se může projevovat jako paprsek, plocha nebo objem. Paprsková kouzla se šíří ze zdroje jako úzká čára, plošná působí jen v tenké blance v prostoru, objemová zabírají velký kus prostoru.

Forma kouzla má určen dosah, což je maximální vzdálenost mezi epicentrem (středem) kouzla a nejzazším místem, které kouzlo může ovlivnit. Forem kouzla může být několik.

Tyto společné bloky, které se k základnímu tvaru připojují, nazvali modifikátory. V době, kdy se tento přístup teprve vytvářel a hledal si své zastánce, byla celá řada schopností orientována právě jen na to, aby theurg dokázal spojovat modifikátory s formulemi. Ty doby jsou dávno pryč, dnes je používání modifikátorů úhelným kamenem studia theurgie.

Každý modifikátor zasahuje jednu oblast, je sám o sobě logickým celkem. Najdeš tu modifikátor Barva, který se skutečně stará jen o to, aby nastavoval barvu. Modifikátor Transpozice, který se stará, aby bylo epicentrum kouzla posunuto podle sesilatelova přání. Modifikátor Pohyb, který ručí za pohyb epicentra po seslání, a skutečně to je to jediné, co dělá. A jsou tu další.

Díky tomu je možné lépe nakonfigurovat výsledné kouzlo. Také to problém sestavení formule do značné míry rozkládá. Kdyby měla každá formule mimo svůj základ popisovat také všechny možnosti, které jí skýtá každý z modifikátorů, byly by jejich popisy neuvěřitelně rozsáhlé. Už nyní jsou složité dost, jen si představ, jakou nepřehlednou džungli by představovala formule se všemi parametry na jednom místě.

Dnešní theurgie je jiná. Kdysi se totiž používalo při práci s formulemi výhradně přímo zapamatovaných kouzel. Mistři theurgie však postupem času přišli na metodu, pomocí které je možné provést něco, čemu se říká zakletí formule.

Zakletá formule je uzamčena v nějakém předmětu, amuletu, zbrani, hůlce nebo třeba zátce od vína a je možné ji kdykoliv propustit a seslat tak kouzlo. Theurg může takovýchto cetek s sebou nosit habaděj a kouzla z nich tahat jako králíky z klobouku.

Někteří démoni umějí s těmito formulemi pracovat lépe a jsou schopni rozsáhlejších praktik, například mohou z formule na požádání seslat kouzlo.

Pokud se divíš, proč není démonů využíváno při kouzlení vždy, když je to tak výhodné, pak věz, že vyvolat démona pro odpovídající formuli je mnohem náročnější než z ní kouzlo seslat sám – a má to tedy mnohem větší pravděpodobnost selhání.

Démon vždy zvládne obsluhovat formuli nejvýše z té sféry, z níž sám pochází. Pokud chce theurg zaklít formuli patřící do páté sféry, potřebuje na to démona také alespoň z páté sféry.

Pak přijde na řadu vyvolání démona. V Pandemonikonu, který najdeš na konci této příručky, mají theurgové popsaného démona, jemuž říkají Správce a kterého právě na tento úkol povolávají. Správce umí držet určitý počet formulí a dokáže případně i kouzlo na požádání seslat.

Po vyvolání démona ho theurg sváže s vybraným předmětem a pak mu předá vyvolanou formuli.

Nakonec je tu vůle astrálních sfér. Vzhledem k tomu, že po celou dobu zakletí je objemný balík theurgovy formule uskladněn v astrálu, a ještě navíc na něm sedí obslužný démon, Náklonnost klesá rychleji, než kdyby se o něj staral sám theurg. A klesá každý den, kdy je formule zakletá.

Jak už víš, zakletá formule je v podstatě normální formule, již si nepamatuje theurg, ale démon, který to má v popisu práce.

Odeklínání vlastní formule se tedy provádí tak, že si theurg převezme formuli od obslužného démona, vstoupí do sféry, která mu formuli vydala, a pak ji požádá o zrušení.

Mnohem větší dřina je rušit formule cizí. Je možné toho dosáhnout, ale vyžaduje to podstoupit takzvaný mentální souboj buď s theurgem, nebo démonem, který se mu o formule stará, a vyhrát. Holt – nic snadného. Podrobněji o tom je řeč v části Duševní svět v kapitole Mentální praktiky.

Odekletí formule se provádí jednoduše tak, že si ji theurg od démona vezme zpět.

Na druhou stranu je velmi nepraktické vyvolávat konkrétní formuli. Nastane situace, se kterou theurg nepočítal, a celá práce přijde vniveč, protože formule, jak ji má nastavenu, se najednou nehodí.

Řešení tohoto problému jsou v zásadě dvě: mít zapamatováno několik kouzel, nebo mít zakletu jednu otevřenou formuli.

Otevřená formule je v principu obyčejná formule, jenže není dokončená. Theurg nechá práci rozdělanou, připraví struktury tak, aby bylo možné formuli časem rychle dokončit, a vrátí se ze sfér zpět. Obvykle takovou formuli předá démonovi (může si ji ponechat sám, ale není to výhodné – za chvíli bude řečeno proč).

Otevřená formule však vyžaduje zvláštní druh démona. Takového, který umí formuli dokončit, uzavřít. Respektive, stále je theurg tím, kdo skutečně pracuje. Démon v podstatě jen plní jednoduché rozkazy. A formule je připravena tak, aby ji pomocí jednoduchých operací bylo možné rychle dokončit. Démon však musí umět sám sahat na theurgovu formuli, což není úplně běžná schopnost.

Seslání kouzla z otevřené formule není o mnoho pomalejší než běžné kouzlení. Rozhodně se však tento přístup nevyplatí tváří v tvář jednoduchému zakletí formule – zkrátka zaklít konkrétní blesk je jednodušší než zaklít otevřenou formuli pro blesk a poté si blesk těchto parametrů vytvořit.

Protože otevřená formule je polotovar, není možné z ní seslat kouzlo. Nejdříve je v každém případě nutné ji dopracovat.

Pokud by si theurg otevřenou formuli zapamatoval, místo aby ji předal démonovi, musel by ji před sesláním kouzla dotvarovat sám. Musel by tedy znovu do sfér, čímž by o veškeré výhody vyvolané formule přišel, protože to by tam mohl zrovna tak jít pro hotovou formuli.

Naproti tomu démon je astrální bytost a konkrétně tento specifický démon je na dopracování formule stavěný. Je pro něj velmi jednoduché dodatečné úpravy na formuli provést, protože je se sférou prakticky stále ve spojení.

Funguje to velmi podobně jako obyčejné vyvolání formule. Theurg se spojí se sférou, z níž chce formuli vyvolat, požádá ji o materiál na formuli a sféra mu ho poskytne. Z tohoto materiálu pak theurg tvoří formuli.

Když se theurg pokusí vyvolat obyčejnou formuli příliš silnou, nepovede se mu ji zvládnout, a buď se celá pokazí (protože ji kvůli složitosti špatně sestavil), nebo se při seslání kouzlo vymkne jeho kontrole a spustí se jinak, jindy, nebo na někoho jiného, než má.

Při vyvolávání otevřené formule je to dost podobné. Theurg odhadne, jak silné kouzlo bude potřebovat, tedy kolik materiálu si troufá do formule zakomponovat. Sféry mu jej poskytnou. Pokud to přehnal, nepovede se mu formuli zkonstruovat tak, jak by chtěl, bude vadná.

Jakmile je každý parametr formule nastaven, démon kouzlo na požádání sešle zrovna tak, jako by byla formule hotová a uzavřená odjakživa.

Každá z nich má totiž určitou skupinu parametrů daných napevno, jen uzavřená formule je konkrétnější než otevřená.

Jen si vzpomeň – každá formule má v sobě zakódován svůj základní tvar, kouzlo, které se z dané formule sesílá nejsnáze. Každá formule obsahuje už ve svém zárodku nějaké parametry, které jsou neměnné. Lze udělat z formule pro vodu formuli pro oheň? Ne, zkrátka struktura formule není uzpůsobena k tomu, aby prodělala tak zásadní změnu.

Už na úrovni základního tvaru formule je patrné dělení, už tam je jasné, že každá formule je nějak zaměřená a že každá je tak trochu uzavřená.

V podstatě theurgovi nic nebrání, aby formuli určoval postupně. Dělá to totiž úplně běžně. Při vyvolání uzavřené formule napřed postaví její základ, a teprve na něm staví svůj vlastní výtvor. Stejně tak může postavit část výtvoru a zbytek nechat nedodělaný, tedy určit jen jeden či dva parametry. Dnes se rozhodne, že nejlepší bude mít rozsah výsledného kouzla pět osob, a tak požádá démona, aby odpovídající komponenty k formuli přidal. Zítra dojde k názoru, že síla kouzla by měla být +7, a tak určí další parametr. Je jako sochař, který vytváří bustu. Může udělat spoustu přípravných prací, ale se samotnou tváří nezačne dříve, než bude mít k dispozici model.

Výhoda tohoto přístupu je v rychlosti seslání. Seslat kouzlo z formule, do které stačí doplnit jeden poslední parametr, je mnohem rychlejší než celou formuli definovat najednou. Proto se na mnoha místech vyplatí nadefinovat většinu parametrů napevno a poslední jeden nebo dva nechat otevřené „pro strýčka Příhodu“, kdyby těch skřetů bylo opravdu moc.

Nevýhoda je v tom, že jednou nadefinované parametry není možné nastavit na jinou hodnotu, proto se jim říká uzamčené parametry. (Ve skutečnosti existují výzkumy, které na tom pracují, ale na prakticky použitelné postupy si v tradiční theurgii ještě nějaký pátek počkáme.)

Učenci theurgie se správně ptají: „Je-li možné některé parametry určit napevno, zatímco jiné se ponechají volné, nebylo by možné udělat to naopak? Nelze najít formuli, ve které se musí něco napevno určit, aby teprve vznikla naše tradiční theurgická základní formule?“

Theurgové věří tomu, že odpovědí je: „Ano, lze.“ Jejich současná magie je postavena na tom, že „couvají ve vývoji“ a hledají obecnější a obecnější formule.

Cílem není nic menšího, než najít prazákladní formuli. Formuli, kterou je možné stvořit zástěru řezníka Jitrničky stejně dobře jako nový kontinent. Takovou, která by se stejnou grácií zapalovala oheň, vyráběla vodu i třásla zemí.

Prakticky výhradně se otevřené formule dávají do opatrování démonovi, který je umí sám dopracovat dle požadavků theurga.

Před sesláním kouzla je třeba formuli dopracovat, což obvykle dělá právě obslužný démon. Theurg to umí udělat sám, ale musí kvůli tomu do sfér, takže to není výhodné.

Otevřenou formuli je možné uzavírat postupně. Už vytvoření základního tvaru je vlastně částečným určením budoucích parametrů kouzla.

S otevřenými formulemi lze pracovat obecně stejně jako s jinými formulemi. Lze je též zaklínat.

Vyvolání démona je provázeno rituálem, jehož podstatnou částí je obrazec nakreslený na podlaze. Nikdo theurga sice skutečně nenutí, aby obrazec kreslil, ale jen ti nejlepší si mohou dovolit démona vyvolávat „na divoko“, bez obrazce.

Hlavní funkcí obrazce totiž je držet démona mimo širý svět. Obrazec je kreslen tak, aby jeho hranice démon nebyl schopen překročit. Teprve poté, co je svázán s předmětem a poslušný, smí obrazec opustit.

Svázání démona s hmotou je vrcholem rituálu, tím se předmět stane magickým. Po určitém čase, až bude démonova služba u konce, prchne ze svého předmětu zpět do sfér.

Někteří démoni si dokážou své tělo při vyvolání vytvořit sami, takže jim theurg žádný předmět chystat nemusí.

Každý démon má jinou sílu a jiné schopnosti. Podstatná část démonů, které theurg za svůj život povolá, bude poměrně slabá a jejich hlavní pracovní náplní bude sesílání kouzel a podobné spíše nenáročné činnosti.

Obecně se dá říci, že ve vyšších sférách sídlí mocnější démoni, čili démoni, kteří toho dokážou více. Démony z nejvyšších sfér se nedoporučuje vyvolávat, protože by se theurgovi s velkou pravděpodobností vymkli z rukou a napáchali by na zemi nedozírné škody. Možná zrovna tvůj theurg má dost sebedůvěry na to, aby to zkusil, ale knihy legend jsou plné příběhů o těch, kteří udělali stejnou chybu.

Doposud pravděpodobně nikdo nevyvolal démona z některé z nejvyšších sfér. Ačkoli mnohé kroniky a legendy tvrdí, že byl vyvolán Pán démonů, sám Čas, či dokonce Poslední soudce, předpokládá se, že ti nejsilnější obyvatelé astrálu ještě fyzický svět na vlastní oči nespatřili.

Předně, démon se nemusí objevit vůbec. Mnoho démonů fyzický svět nijak zvláště nemiluje, shodou okolností zrovna většina těch, které theurg obvykle vyvolává.

Ale může se stát, že přijde démon, kterého theurg vůbec nechtěl a jehož jediným dlouhodobým cílem je vyhladit lidstvo.

Démon může začít dělat problémy ještě dřív, než se theurg vrátí z astrálních sfér zpět do svého těla. To, že o duši theurga usiluje 99 % všech démonů, které by nikdy dobrovolně nevyvolal, je pravděpodobně jediná věc, na které se mudrcové theurgie shodnou. Některé frakce ještě vedou spory o to poslední procento, ale těmi 99 % jsou si jisti všichni.

Ani ve chvíli, kdy je vyvolán správný démon, není ještě nic jisté. Nestačí-li theurgova Vůle a Inteligence k potlačení té démonovy, vymkne se démon theurgově kontrole a začne škodit. Slabý démon, který se stará o nějakou malou formuli, kouzlo třeba nesešle vůbec, nebo na někoho jiného, případně v nevhodnou dobu. Každopádně se pravděpodobně co nejdřív vrátí zpět do astrálních sfér, kde má svůj klid. To je všeobecně jediné, po čem tihle drobní služebníci touží.

Se silnými démony je větší problém. Objektem jejich touhy bývá čerstvé maso, ideálně magií kořeněné maso theurgů, a to v množství shora neomezeném. Pokud theurgovi uteče hodný a plyšaťoučký démonek, může theurg mluvit o velkém štěstí. Ne že by ho poslouchal, ale aspoň nebudou jím napáchané škody velké.

Nestává se, že by démon místo vyčarování větříku boural domy, ale bude tropit naschvály – třeba vylévat hrnce s vařící vodou (a mnohá hospodyňka raději oželí sousedův dům, než by se nechala polít vařící vodou). Démon si však zachová svou sílu bez ohledu na to, kvůli čemu byl vyvolán. Pokud theurg kvůli válení těsta vyvolá Pána démonů z poslední sféry (ať je to, která chce) a ten se mu vymkne, holt bude místo válení těsta likvidovat celé kontinenty.

Démon není šťastný ani tehdy, dělá-li práci, jež je pod jeho úroveň. Je to jako dát dvanáctiválcovému turbomotoru za úkol, ať pohání pás s rohlíky. Kdyby měl vlastní vůli, určitě by odmítl takto podřadnou práci dělat. Démon sice vůli má, ale slabší než theurg, a tak bude dál muset sesílat ten jeden zpropadený blesk denně. A bude zuřit, protože mu spousta jeho energie zbude a on se se vší tou zbývající energií hrozně nudí. Bude pravděpodobně zkoušet sesílat kouzla, která vůbec sesílat nemá, nebo ten jeden zpropadený blesk denně ověnčovat zvláštními efekty, aby si aspoň pořádně užil tu jedinou možnost, co se mu po týdnu půstu naskytla.

Ve skutečnosti závisí jen na samotném démonovi, co vše provede – démon má vlastní vůli a názory. Zkrátka místo neochotného, ale na slovo poslušného pomocníka se na světě může objevit stvůra, která se sice do každé práce hrne dobrovolně, ale rady a rozkazy neposlouchá a pokazí, cokoliv jí přijde pod ruku.

Theurgovi dá potom mnoho práce, aby silného démona dostal zrovna do toho pokrouceného klacíku, který jako zázrakem našel a který je patrně jediným kouskem dřeva v nejbližších dvou stech kilometrech písku.

Do tohoto pojmu zahrneme povolávání široké škály démonů ovládajících různé sfingy, golemy, oživlé sochy, mluvící bronzové hlavy, chodící truhlice, ale také nemrtvé – kostlivce, zombie, mumie a jiné bestie.

Zakleje-li theurg tento typ démona do nějakého konkrétního předmětu, dodá mu jakous takous duši a oživí jej. Takoví démoni však mívají nároky opravdu konkrétní. Například Golem je démon, který má ovládat velkého hliněného panáka. Hodně si potrpí na majestátný pohyb krok sun krok napříč místností. A žhne, protože Golemé zkrátka mají žhnout. Theurg jej těžko dokáže zaklít do něčeho, s čím nelze majestátně sunout a co nejde rozžhavit, třeba do loutky.

Jinak se vyvolávání oživovacích démonů v ničem podstatném neliší od vyvolávání jakýchkoliv jiných démonů.

Podstatná část kněží vskutku není vyvolávání démonů nijak zvlášť nakloněna, mnoho z nich to považuje za herezi a theurga šmahem odsoudí k zatracení za kdejakého pidižvíka. Nevadí jim démon meče, udržující zbraň ostrou a pevnou. Avšak nějaký homunkulus, jenž meč brousí a vyspravuje sám, je v jejich očích nejhorší pekelnou zrůdou.

Pochopitelně to do značné míry závisí na konkrétním démonu. Někteří démoni jsou skutečně rohatá šupinatá stvoření, se kterými se nic rozumného vyjednat nedá, někteří však mohou být prostí služebníci a nějaké škození nemají vůbec v popisu práce. A ještě jiní mohou mít jako poslání pomáhat utiskovaným a slabým. Ano, jsou vzácní.

Démony mohou theurgové vyvolat na fyzický svět. Sami démoni však nemají fyzické tělo, theurg jim proto jedno přidělí při vyvolání. Mocnější démoni si tělo dokážou vytvořit sami. Při vyvolání démona kreslí theurg obrazec určený pro svázání démona. Svázání démona je vyvrcholením rituálu, démon přijímá své hmotné tělo a podřizuje se theurgově vůli.

Může se stát, že se démon theurgovi vzepře a theurg jej nedokáže svázat. Tehdy je zcela na samotném démonovi, co bude dělat. Může se vrátit zpět do sfér, ale všeobecně řečeno, může dělat, cokoliv si zamane.

Každý z démonů má jistou představu o tom, jak má jeho nové tělo vypadat, jakou funkci má plnit. Theurgovi se budou démoni nejsnáze vyvolávat právě do těchto předmětů.

Podobné jako u formulí jsou i rysy démona. Ty vyjadřují nějaká rozšíření oproti základnímu tvaru. Na rozdíl od formulí neovlivňují rysy démona Náročnost jeho vyvolání, ale přímo sféru, ze které je možné démona vyvolat.

Každý démon přitom vyžaduje nějaké fyzické tělo, jinak by nebyl schopen nic ve větě vykonat. Někteří démoni si tělo dokážou vyrobit sami při vyvolání, mnoho jich to však nedokáže – ti vyžadují tělo dodané theurgem.

Při vyvolání démonů, kteří si dokážou stvořit vlastní tělo, je třeba určit všechny fyzické vlastnosti tohoto těla (Síla, Obratnost, Zručnost) a z nich potom všechny vlastnosti odvozené. V popisu každého démona, pro kterého je to relevantní, jsou k tomu odpovídající parametry.

Obvykle se takoví démoni vyvolávají jen na specializované úkoly, protože jde-li o osobní stráž, je efektivnější energii obětovat na delší rohy, silnější svaly a mrštnější tělo než na schopnost seslat jeden blesk denně.

Část démonů dokáže provozovat práci v duševním světě. Neplatí přitom, že by takoví démoni byli nutně dražší, prostě neumějí nic jiného než jednu či dvě mentální praktiky. Theurg některé z nich využívá pro zaklínání kouzel.

Na rozdíl od formulí, respektive kouzel, však u démonů jinak posuzujeme jejich formu. Démoni se dělí podle toho, zda mají vlastní tělo, zda vládnou magií a zda ovládají práci v duševním světě.

Jakmile má tento bod vyřešen, provede přípravu na rituál, což obnáší kreslení magických obrazců, které mají démona zadržet a ponechat theurgovi čas na jeho ovládnutí.

Vytvořit dobrý obrazec není samo sebou. Některé démony je třeba vázat v neuvěřitelně složitých obrazcích, plných drobných nepravidelností. Na jiné působí zvláštní materiál kresby a prostá křída je nemusí zadržet. Ještě jiní snadno prchnou z obrazce, který není vytvořen ve správný čas a podobně. Ale to se týká zejména silných démonů, na ty obyčejné stačí i méně důkladný diagram ve tvaru nějakého n-úhelníku.

Také velikost obrazce hraje roli. Metrový obrazec nakreslený v místnosti zdaleka neláká démona tolik jako majestátní struktura z kamene, jemně rytá a pečlivě modelovaná.

Pokud si démon nedokáže stvořit tělo sám, je třeba připravit předmět, do kterého bude zaklet. Předmět theurg musí umístit dovnitř svého obrazce tak, aby zapadl do jeho celkového konceptu.

Samotná žádost je dlouhým obřadem plným formalit a je podobně složitá jako vytvoření formule, ne-li ještě složitější.

Při žádosti záleží zejména na tom, jak bude požadavek přednesen. Pokud je přednesen správně, sféry démona vydají, když ne, může theurg dostat zmetkovou verzi toho, co chtěl, úplně cizího démona, nebo nemusí dostat nic.

Obvyklé je, že když už nějakého démona dostane, bude přibližně stejné síly jako ten, kterého chtěl vyvolat.

Při ovládnutí theurg musí démonovi vnutit svoji vůli, aby poslouchal a netropil zvrácenosti, neprchal zpět do sfér, neplýtval energií, kde nemá, zkrátka aby dělal, co se po něm žádá.

Je-li démon svázán, může theurg smazat svoje čáry a obrazce a démona propustit ven, respektive začít předmět s démonem používat.

Pokud démon theurgovi prchne, Náklonnost sfér to nijak neovlivní, stále bude stejně snížená, jako kdyby jej měl vyvolaného správně. Sféry nijak valně nezajímá, jestli theurg dostal démona, kterého měl na mysli, jestli ho doká zal zkrotit, nebo mu utekl. Chtěl démona, dostal ho. Že je neschopný, to je jen jeho chyba.

Každý démon má ve svém popisu uvedeno, jak lze jeho povinnost na zemi určit, v jakých mezích.

Další možností, jak se démona zbavit, je obřadně jej propustit zpět do sfér. Není to tak jednoduché jako zrušit vyvolanou formuli, protože démon je svázán theurgovou vůlí a je třeba jej napřed uvolnit.

Theurg proto nakreslí rituální obrazec, který na démona platí, démona propustí, a dokud je zamčený v rituálním obrazci, požádá jeho mateřskou sféru, ať si jej vezme zpět, že už jeho služeb nebude využívat.

Mnoho démonů, jakmile je zbaveno pout theurgovy vůle, prchá do sféry samovolně. U nich není nutné uvolňovací obřad vůbec provádět. Nicméně mnoho démonů se chová podle své démoní (nad)přirozenosti, a to znamená potíže. Právě proto jsou uzavíráni mezi čáry obrazce, ze kterého se jen tak nedostanou (pokud jej udělal theurg nějak rozumně).

Po konci služby odejde démon do sfér sám o sobě, bez dalšího theurgova snažení.

Úkol zadaný démonovi může být celkem cokoliv, co má démon aspoň částečně v popisu práce, pro co byl stvořen. Není možné vyvolat na seslání kouzla démona, který umí jen bojovat. Démon bojovník může být vázán třeba na jednu vyhranou bitvu, na ochranu života svého nového pána nebo na nějaký individuální úkol, třeba jako atentátník.

Jenže, co se stane, když theurg zahyne, než se démonovi povede úkol splnit?

Pak je bez pána, ale ne bez povinnosti. Jeho povinnost trvá i nadále. V poněkud nezáviděníhodné situaci se nacházejí démoni vyvolaní do nějaké magické hůlky, protože – co má takový démon dělat, sto metrů pod zemí v zatuchlé cele? Pánečkovo tělo se zmítá v poslední křeči, z těla mu lezou věci, které bývají uvnitř, a před chudákem démonem je tisíc let, než se sem vypraví nějaká hrdinská výprava, aby jej vynesla na světlo. A dalších tisíc let, než někdo přijde na to, jak kouzlo seslat a zbavit jej tak služby.

Pokud se démonovi povede službu splnit, obvykle (tj. byl-li vyvolán správně) se vrací do sfér. Jestliže se nevrátí, stává se z něj svobodný démon – může dělat, co se mu zlíbí. Tuto možnost využijí zejména démoni s vlastním tělem, užívat si svobody v magickém krystalu totiž není asi o nic lepší než si v něm užívat vazalství.

Podobně vznikly i pradávné magické artefakty. Theurg na sklonku života vložil všechen svůj um a všechnu energii, která mu zbývala, do mistrovského díla. Ukryl jej na hluboké, nepřístupné místo, zamkl jej na deset různých klíčů a opředl tajemným uzamykacím kouzlem, takže jen ten nejlepší z nejlepších jeho životní kousek dostane.

Jedna z cest, jak se zbavit obtížného jha služby u pána, je zahubit jej. Pozor, tím se démon nezbaví své pozemské povinnosti, jen ho už nebude mít kdo komandovat. Je-li však démon svázaný theurgovou vůlí, nemůže se pokusit svého pána zabít, pokud to nedostane výslovně přikázáno. Výjimku jako obvykle mohou tvořit špatně vyvolaní démoni.

Při vyvolání démona si theurg obvykle nakreslí magické obrazce, které mu pomáhají démona zadržet, vázat jej na jeho nové tělo a dávají mu šanci do následujícího souboje vůlí, kterým theurg démona svazuje. Pokud selže při svazování démona, ten mu prchne a bude se chovat dle své vlastní vůle. Každý démon je vyvoláván na nějaký konkrétní pozemský úkol. Když jej splní, smí se vrátit zpět do sfér.

Každý démon je vyvoláván na nějaký konkrétní pozemský úkol. Když jej splní, smí se vrátit zpět do sfér.

Theurg si stále zachovává svrchovanou moc nad prací démona, kterého sám vyvolal. Démon neudělá nic, co by bylo proti jeho (theurgově) vůli. Druhý démon jen kontroluje určité vybrané aspekty chování.

Démoni spolu mohou ve skutečnosti „rozmlouvat“ celkem libovolně bez ohledu na nějaké zprávy. Jsou-li doma, ve sférách, používají pravděpodobně svou obyčejnou démoní mluvu. Zprávy jsou skutečně jen pomocným výrazovým prostředkem pro formální situace, jako je právě řízení jednoho démona jiným.

Zprávy nejsou užitečné jen ke komandování jednoho démona jiným. Celá řada démonů o své činnosti průběžně informuje tak, že vytvářejí zprávy. Démon rozešle vytvořenou zprávu svým podřízeným a nadřízeným, ti ji zachytí a případně na ni zareagují.

Každý z démonů dokáže zprávy poslouchat. Každý však reaguje jen na určitý typ zpráv. Třeba démon válečník nebude reagovat na zprávy o hledání informací, a naopak, démon, který neumí bojovat, nebude reagovat na zprávy, aby zaútočil.

Démonu, který se o ostatní démony stará, je třeba co nejpřesněji popsat, za jakých okolností jakým démonům posílat jaké zprávy.

Aby se domluvil ovládající démon s ovládaným, používá se takzvaných zpráv. Zprávami informuje jeden démon druhého o tom, co má dělat.

Zprávy se také používají, aby jeden démon ostatní informoval o tom, co právě provádí za činnost. Zaslechne-li zprávu jiný démon, může na ni nějak zareagovat, například vysláním další zprávy jinému démonovi.

Organizace duševního světa je oproti světu astrálnímu až pedantsky konkrétní. To však lidem komunikaci s duševním světem zvlášť moc neusnadňuje, a theurg bude muset na práci s tímto médiem vynaložit zrovna takové úsilí jako na práci s astrálem.

Ještě než se dozvíš první fakta o duševním světě, je třeba říci, že ne každý bere svět jako theurgové. Obyčejní lidé o nějakém duševním světě pravděpodobně ani neslyšeli, a když ano, tak zřejmě v nějakém příběhu. Dokonce i jiní mágové či neotradicionalisté v řadách theurgů mohou celou nauku o duševním světě zatracovat. A třeba mají pravdu, kdo ví?

I astrální objekty, tedy formule a démoni, mají své odrazy v duševním světě.

Jako vlákna pavučiny se mezi jednotlivými odrazy pnou vazby. To jsou jednosměrné cesty (jakési komunikační kanály), pomocí nichž se dokáže theurg dostat od jednoho odrazu ke druhému a které vyjadřují vztahy, jež mezi sebou jednotlivé odrazy mají.

Theurg nevnímá vazby společně s fyzickým světem. Může si vybrat, zda bude vnímat vazby nebo fyzický svět. Avšak i když vnímá vazby, cítí fyzickou bolest, cítí vlastní tělo. Theurg totiž při práci v duševním světě není v transu, pouze se opravdu silně soustředí.

Theurg se musí na vnímání vazeb a odrazů v duševním světě plně soustředit.

Na rozdíl od fyzického světa nejsou v duševním světě jednotlivé odrazy nijak konkrétně uspořádány. Vzdálenost mezi předměty ve fyzickém světě nijak neovlivňuje jejich umístění ve světě duševním.

Vlastně, vůbec hovořit o nějaké topologii odrazů v duševním světa není příliš výstižné. Prostě tam jsou, to je jediné, co se o nich dá říci. Pojmy jako nahoře či dole nemají v duševním světě význam.

Každá změna, která se stane ve fyzickém světě, změní i odrazy ve světě duševním. Rozbije-li se půllitr, na jeho odrazu se to projeví.

Tedy ano, dům má bezesporu odraz. Ale co každá cihla z tohoto domu, má také svůj odraz? A okna a dveře – mají jejich panty a rámy své odrazy? A hřebíky v nich a došky na střeše?

Odpověď je kladná. Existuje odraz města, každé jeho ulice, každého domu v každé ulici i každé cihly každého z domů v tomto městě. Vedle odrazu člověka existuje i odraz jeho šatů, odraz jeho vnitřních orgánů a každé částečky jeho těla.

Do poučky vtěsnáno by toto pravidlo znělo asi nějak takto: každý předmět a každá jeho část má odraz. Odraz má také libovolná kombinace předmětů nebo částí předmětů. Snáze dostupné jsou ty odrazy, které jsou spoutány nějakým významem. Odrazy míst a velkých celků však theurgové k žádným praktickým účelům využít neumějí.

Nejlépe dostupné odrazy jsou ty, které můžeš přímo pojmenovat, ty, pod jejichž názvem si něco přímo představíš. Naopak, nejhůře dostupné odrazy patří pojmům, které naprosto žádný význam nemají.

Jak je to vlastně s odrazy předmětů a jejich částí, snad osvětlí následující příklad.

Duše zaujímá v duševním světě zvláštní místo nejen pro význam, jaký má ve světě lidí a vůbec tvorů duší obdařených. Její struktura se totiž odrazu podobá, ale přece je oproti ostatním odrazům specifická.

Duše se člení na dvě části, na část Těla a Vědomí. Tělesná část je velmi silně svázána s odrazem fyzického těla, kterému „patří“. Část Vědomí je potom nositelem všech citových pohnutek, které tvor prožívá (tedy lásky, nenávisti, přátelství a podobně).

Platí-li o duševním světě obecně, že jej nebere každý tak jako theurg, o problematice točící se kolem duší to platí dvojnásob. Jen málokdo bude mít dost odvahy připustit, že duše je jen nějaká abstraktní a neuchopitelná jednotka, která nemá s tělem prakticky nic společného.

V sekci Práce s duší v kapitole Mentální praktiky bude o duši řečeno více.

Mimo to má ovšem odraz každá část každého předmětu, a dokonce i kombinace různých předmětů. Zkrátka řečeno, odraz má vše.

Odrazy míst a velkých celků jsou pro theurgy nepoužitelné.

Zvláštní pozici mezi odrazy zaujímají duše živých tvorů. Mají oproti jiným odrazům specifickou strukturu.

Hlavní vlastností vazby je Síla. Ta představuje „tloušťku“ vlákna napjatého v duševním světě. Čím je vazba silnější, tím snáze se theurgovi používá.

Theurgové používají vazby při cestování duševním světem, o čemž bude řeč dále, a k mentálním praktikám, jimž je věnována samostatná kapitola.

Tím vztahem může být například dotyk, pohled či samotná fyzická blízkost. Vazby, které vzniknou kvůli těmto fyzickým vztahům, nazýváme strukturální vazby. Mimo ně existují ještě citové vazby, bude o nich řeč později.

V posledním příkladě, kdy šlo o tužku drženou v ruce, byla vazba mezi tvým odrazem a odrazem tužky ve tvé ruce oboustranně stejně silná, její jednosměrnost nebylo nutné brát v úvahu. Ty ses jí dotýkal stejně, jako se tužka dotýkala tebe. Ale tak to nemusí být vždy.

Už v druhé části toho samého příkladu totiž šlo o pohled, tedy vnímání pomocí smyslů. Smyslové vnímání vytváří vazbu jednostrannou už z principu. Fakt, že první tvor pozoruje jiného, nevypovídá nic o tom, zda také jiný tvor pozoruje toho prvního. Tady má jednosměrnost najednou význam – jedním směrem vazba vede, zatímco zpět ne.

Každá vazba je však z podstaty jednostranná. Panuje-li na obou stranách stejný vztah, říká se, že je vazba oboustranně stejně silná neboli oboustranná. Ve skutečnosti to však znamená, že vede jedna vazba tam a druhá, stejně silná, zpět.

Tvorové obdaření smysly mohou vytvořit strukturální vazbu i pomocí některého ze svých smyslů. Zvěř obecně, a též lidé a jiní humanoidé, vytváří silné vazby pohledem z očí do očí, nebo slabší vazby obyčejným pohledem. Zvěř však má dobře rozvinutý čich a sluch, mnohem více než lidé, a tak mnoho vazeb bude tvořit pomocí těchto smyslů. I různé speciální druhy vnímání mohou pomoci vytvořit silnou vazbu.

Strukturální vazby se vždy vytvářejí mezi dvěma odrazy fyzického světa. Například mezi dvěma lidmi, kteří se na sebe dívají, ale třeba i mezi jednotlivými dlažebními kostkami v dlážděné silnici.

Také když je předmět součástí většího celku, má k odrazu tohoto celku silnou strukturální vazbu. Například již zmíněná dlažební kostka má silnou strukturální vazbu k odrazu celé silnice, jíž je součástí.

Nejsilnější citové vazby jsou ty, které pocházejí od silné lásky či nenávisti. Následuje přátelství či nepřátelství a nakonec obeznámenost.

Citové vazby mají z dlouhodobého hlediska tendenci slábnout, jejich Síla se snižuje a časem může vazba zmizet úplně. Dokud je však vazba obnovována, tedy kontakt je udržován, láska trvá a podobně, vazba si svou Sílu uchovává. Může dokonce i sílit.

Každá vazba ukazuje na nějaký vztah mezi dvěma odrazy, respektive mezi předměty, které jsou těmito odrazy reprezentovány. Tento vztah může být fyzický, jako třeba dotyk či pohled, nebo citový, jako třeba láska či přátelství. Vazby, jež vzniknou z fyzického kontaktu, nazýváme strukturální, vazby, které mají původ v citových pohnutkách, jsou citové. Čím je daný vztah intenzivnější, tím je větší Síla této vazby.

O vazbách platí, že jsou jednosměrné. V praxi to znamená, že jedním směrem může vést silnější vazba než druhým. Theurg umí pomocí svých schopností podél již existujících vazeb vytvářet vazby nové, umělé.

Odraz je v duševním světě dosažitelný tak dlouho, dokud existuje aspoň jedna vazba vedoucí od něj nebo k němu. Jakmile všechny vazby zmizí, je odraz dále nedosažitelný. Není nijak důležité, zda ještě existuje, nebo ne, není žádným způsobem možné se k němu dostat, zmizel v propadlišti dějin.

Pro theurga přestává být odraz dostupným už ve chvíli, kdy jeho vazby zeslábnou na úroveň, kdy je není schopen vnímat. Nic není platné, že vazeb k odrazu vede celý koberec, když jsou všechny slabounké a nepostřehnutelné.

Obvyklým terčem theurgových výprav v duševním světě bývá duše jiného tvora. Právě s duší totiž theurgové dokážou dělat zajímavé věci. Bude o tom řeč v kapitole Mentální praktiky.

Když je jasné, kam má theurg namířeno, je třeba vymyslet cestu, kterou se k terči dostane. Lze zaimprovizovat a zkusit jen tak naslepo, jestli se k němu nedostane náhodou. Mnohem rychlejší je však jít cílevědomě, naplánovat cestu po vazbách mezi jednotlivými odrazy dopředu, tedy najít posloupnost odrazů, kde první v řadě je theurgova duše a poslední je odraz, který hledá.

Hlavní vazbou, kterou vidí, je ta, která spojuje jeho duši s odrazem jeho těla. Tato vazba je tak silná, že se tyto dva odrazy skoro zdají být jedním a tím samým, takže nováčci skutečně často chybují v tom, že odraz těla a duši za jeden odraz považují. Až po jistém výcviku jsou schopni vzepřít se této přirozenosti a vnímat je odděleně.

V okamžiku nahlédnutí do duševního světa theurg ví, ke kterému odrazu vede určitá vazba. Podle cíle své cesty si jednu z vazeb zvolí a vydá se k dalšímu odrazu, kde opět uvidí některé vazby. Vybere další, a tak to pokračuje dál, až se dostane k tomu odrazu, který hledá.

Dokud je odraz dosažitelný vazbami, může se k němu theurg v duševním světě dostat. Pokud všechny vazby zeslábnou a postupně i zmizí, bude odraz nadále nedostupný.

Duše je vybavena velmi silnou, oboustrannou vazbou k odrazu těla, které ovládá. Theurg dokáže tuto vazbu přerušit, i když to patří k nejnáročnějším mentálním praktikám. Tělo pak ztratí svého ducha, svou životní sílu. Nezemře, pouze bude nadále přežívat jen na základě nejnižších pudů, poděděných od prapředků.

Dále je duše hostitelem všech citových vazeb. Theurg dokáže s citovými vazbami manipulovat, ale není to nic snadného.

Z tohoto odrazu je možné vyčíst sféru, z níž byla formule vyvolána, a samotnou sílu formule (tedy její Náročnost).

Od odrazu formule vedou dvě silné vazby k duši theurga, jenž ji vyvolal. Ta první vyjadřuje autorství, ta druhá kontrolu. Pokud je formule zakletá, tedy pokud se o ni stará démon, povede k theurgovi jen vazba autorství. Vazba kontroly povede k démonovi, který se o formuli stará.

K formuli vede vazba od samotného theurga. Tato vazba reprezentuje vlastnictví. Pokud je formule zakletá, vede tato vazba od řídícího démona místo od theurga.

Jak s tímto odrazem ti kteří mágové zacházejí, to záleží na daném povolání. Například čarodějové si tuto formuli udržují neustále, jen ji průběžně dopracovávají pomocí zvláštních cviků. Kněží ji dokážou bleskově vytvořit a ihned ji použijí.

Konstrukce je však velmi podobná odrazům formulí theurgických. Tyto formule obvykle nemívají samostatnou vazbu kontroly, vystačí si s jednou vazbou od formule k jejímu majiteli, a nazpět.

Odraz kouzla dokáže theurg vnímat jako každý jiný odraz a dokáže z něj vyčíst formu samotného kouzla, pokud se jedná o theurgické kouzlo, které zná.

Od odrazu démona vede silná vazba k odrazu jeho těla. Stejně silná vazba vede i nazpět, jedná se tedy o vazbu oboustrannou.

Co se vazeb týče, odraz démona je značně podobný odrazu formule. I zde jsou dvě vazby, vazba autorství a vazba kontroly. Obě jsou obvykle nasměrovány na odraz theurga, jenž démona vyvolal. Je-li démon svěřen do péče jinému démonovi, vazba kontroly povede od démona k jeho nadřízenému.

Od theurgova odrazu vede k démonovi vazba vlastnictví. Pokud je démon předán, vede tato vazba od řídícího démona místo od theurga. Stará-li se démon o jiného démona nebo formuli, má vazbu vlastnictví ke svému podřízenému, respektive k formuli, o kterou se stará.

Z odrazu formule dokáže theurg snadno vyčíst sféru, ze které formule pochází, a její Náročnost.

Sešle-li někdo z formule kouzlo, objeví se v duševním světě i odraz tohoto kouzla.

Odraz démona je provázán s odrazem jeho těla silnou strukturální vazbou.

Aby se ke zvolené duši dostal, využívá theurg obratně zákonitostí duševního světa a své schopnosti pracovat s vazbami.

Za přirozené považujeme ty vazby, které se vytvářejí „přirozenou cestou“, čili běžným životem. Patří sem vazby strukturální a vazby citové.

Mezi přirozené vazby počítáme i ty, které propojují duši respektive odraz démona s odrazem těla či odraz formule s odrazem kouzla.

Mezi umělé vazby počítáme ty, které si theurg vytváří dodatečně, nepřirozenými cestami. Vazby k formulím a démonům nejsou považovány za umělé, ty vznikají přirozenými praktikami.

Theurg umělou vazbu vytváří přímo při své cestě mezi odrazy. Říkáme, že theurg vytváří vlákno. Vlákno začíná na theurgově duši, a jak theurg posunuje svoje vnímání napříč duševním světem, táhne jeho druhý konec za sebou. Když se dostane k odrazu, ke kterému chtěl (například k duši svého soka), přemění vlákno na klasickou umělou vazbu a tu si zapamatuje, tak jako si zapamatuje formuli po jejím vyvolání. Poté se může na cestu vydat znovu.

Theurgovi se nejlépe cestuje proti směru jiných vazeb. Například vnímá-li theurg odraz své duše, snáze protáhne své vlákno k někomu, kdo jej miluje, než k někomu, koho miluje.

Představ si, že každá vazba je trubka a její průměr je dán silou vazby. Čím je vazba silnější, tím je otvor v trubce širší, má větší průměr. Silnými vazbami protáhneš lodní lano, slabými tak maximálně nit.

Vlákno nemůže být nikdy silnější než vazba, po které theurg cestuje mezi dvěma odrazy. Potřebuje-li pokračovat na odraz schovaný za slabou vazbou, musí vlákno také zeslabit.

Nic tedy není platné, že na začátku i na konci cesty jsou silné vazby, když je mezi nimi vazbička tloušťky brčka na pití, která vlákno zeslabuje.

Aby byl schopen pracovat s mnoha vazbami najednou, musí se na to soustředit. Jakmile duševní svět opustí a pře stane se na jeho vazby a odrazy soustředit, podstatnou část vazeb pozapomíná.

Proto theurgové trénují také schopnost zapamatovat si vazbu. Zapamatované vazby umí theurg použít i poté, co je třeba na týden odložil.

Počet vazeb, jež si zapamatuje, je pochopitelně nižší než počet vazeb, se kterými dokáže pracovat najednou. Proto je nutné před ukončením soustředění určit, které vazby si theurg zapamatuje a které zruší.

V situaci, kdy theurga ze soustředění někdo násilně vytrhne, je všechno jinak. Udrží se potom jen ty vazby, které má theurg v podvědomí hlouběji zabydlené, což jsou ty starší. Čerstvé vazby s leknutím zmizí a milý theurg se může o jejich náročné navazování pokoušet znovu.

Je možné přesunout počátek i konec vazby na stejnou osobu. Velmi zajímavé to bývá, je-li na počátku vazby mágus, který chce s její pomocí seslat na cizí osobu Drtivé Kouzlo, Které Kohokoliv Zabije Na Počkání.

Theurg dokáže pochopitelně vlastní umělé vazby také rušit. Umí to i u cizích, ale to už není ani tak manipulace s umělou vazbou, jako spíš práce s duší.

Theurg dokáže rozpoznat všechny typy vazeb, které zná, tedy vazby strukturální, citové, umělé, vazby propojující duši či odraz démona s odrazem těla, respektive odraz formule s odrazem kouzla. Umí tvořit umělé vazby a pracovat s nimi.

Vazby se theurgovi konstruují lépe „proti“ směru jiné vazby. Pomocí vazby od cílového odrazu k odrazu, který právě vnímá, vytvoří silnější vazbu než opačně.

Samotnou návštěvou odrazu theurg pozná, jaký je jeho vzor, zda je to astrální nebo fyzická entita a nějaké detaily. Více je o tom řečeno v části Mechanismy, kapitole Práce v duševním světě, sekci Vnímání duševního světa.

Duše se dělí na poloviny. První theurgové označují Vědomí, druhou Tělo. Každá z těchto dvou polovin se dále dělí na čtyři vrstvy, z nichž každá následující je hůře přístupná než ta předešlá, jako například skála s čím dál vyššími útesy. Nejprve se dozvíš, co umožňují dvě poloviny duše – Vědomí a Tělo. Potom přijde řeč na práci s vazbami. Jak se konkrétně dá těchto vlastností duše využít, to bude důkladně napsáno v dalších odstavcích.

Ve vrstvě Pocitů, té první a nejsnáze dosažitelné, je možné vyčíst hlavní pocity (hlad, strach, radost, únava, ...), které tvor, jemuž duše patří, má – tedy jakou má náladu. Také je možné tvoru nějaký pocit vnutit bez zjevné příčiny. Může záviset na celkové nátuře tvora – rozzuřit touto cestou nerudného barbara Vadashe Lebkoloma bude mnohem snazší než druida Mlčící Podhoubí, esenci klidu a míru. Zuřit budou oba, ale zatímco Vadash bude za vydatného řevu vrhat židlemi a stoly, Mlčící Podhoubí si na znamení svého nebetyčného vzteku rozvážně prsty prohrábne vous.

Další, hůře dosažitelnou bariérou, je vrstva Myšlenek. Tady je uchováno, na co právě tvor myslí, jaké duševní pochody právě podstupuje. V této části lze také tvoru vnutit téma přemýšlení nebo konkrétní myšlenku, nebo třeba i jen směr, jakým se jeho myšlenky mají ubírat. Lze jej nabádat k závěrům, které poté tvor sám bude mít za své vlastní.

Ve vrstvě Vzpomínek je uloženo vše, co tvor prožil. Některé informace mohou být hůře dostupné, protože tvor je má hluboko zasunuté a možná i násilím potlačené – třeba vzpomínky na tragédie, kterých byl účasten. Velmi hluboko v této části jsou uloženy dokonce i vzpomínky na věci, které se tvorovi staly za hlubokého spánku (ne však bezvědomí). V této části je možné tvoru některé jeho vzpomínky změnit, nové podsunout nebo jiné nechat zapomenout.

V nejhůře přístupné vrstvě, ve vrstvě Citů, jsou uloženy všechny citové vazby, které tvor má. Všechny jeho lásky, nenávisti, přátelství – všechno je tady. A právě jedině z tohoto místa duše je možné tento typ vazeb tvořit, posilovat či oslabovat. Lze tak v tvorovi vytvořit vztah k někomu, koho třeba ani neviděl, ač je to velmi náročná praktika.

Všechny tyto vrstvy mají theurgové dobře prozkoumány, přesto je nedokážou využít tak dobře jako čtyři úrovně Vědomí.

V první vrstvě, nazvané Hrubá motorika, je ta část duše, která se stará o velké pohyby – ohýbání trupu, paží, nohou, křídel. To jsou ty pohyby, na které je potřeba Síla a Obratnost, pohyby týkající se ovládání velkých svalových partií. Ačkoli tyto pohyby ovládá mozek, z této vrstvy duše je možné je ovlivňovat – nechat je ochrnout či zpomalit.

Do další vrstvy, Jemné motoriky, patří pohyby malých svalových partií, pohyb očí, prstů, mimických svalů a drobných svalů, tedy ty pohyby, které má na starost Zručnost organismu. Proto sem patří i smysly tvora – zrak, sluch, chuť, hmat a čich. Theurg tak dokáže vstoupit do smyslů tvora, slyšet, co říká, a hledět na svět jeho očima.

Životní funkce bytosti spravuje třetí vrstva. Toto je velmi nízkoúrovňová vrstva. Dokonce i po nevratném poškození mozku, kdy se z postiženého stane blekotající idiot, budou životní funkce (trávení, sací reflex, práce vnitřních orgánů) zachovány. Také práce s bolestí má místo v této vrstvě, a právě bolest dokáže theurg způsobovat, nebo ji tišit.

Poslední vrstvou, tou nejlépe skrytou, je takzvaná Podstata života. V ní je vazba mezi odrazem těla a duší, kterou je právě z této vrstvy možné omezit či přerušit, a dokonce i vytvořit.

V polovině Vědomí umí theurg číst pocity terče, nahlédnout do jeho myšlenek, historie a dokonce i změnit jeho city.

V polovině Těla dokáže theurg ovládnout pohyby terče, vstoupit do jeho smyslů, umí ovlivnit jeho životní funkce a nakonec i přerušit jeho vazbu k odrazu těla, zbavit tělo duše.

Aby mohl theurg provádět mentální praktiky, musí svého soupeře porazit v mentálním souboji.

Předně, odraz démona není vůbec rozdělen na poloviny, jako je tomu u duší živých tvorů. Všechny vrstvy jsou jedna za druhou poskládány do úhledného věžovitého monolitu. Je vidět, že démoni jsou zkrátka astrální bytosti, které nejsou na existenci ve fyzickém světě primárně stavěny.

Když budeme v analogii s monolitickou stavbou pokračovat, rozdělíme si ji na patra, podobně jako jednotlivé vrstvy duše. Názvy těchto pater jsou Hrubá motorika, Jemná motorika, Vazby a zprávy, Tělo.

Ne všichni démoni musejí mít zabydlena všechna patra tohoto obelisku. Některá jsou prázdná, bez užitku. Například démoni, jež se nechávají zaklít do neživých objektů (například do magických prstenů či hůlek) nemají důvod mít obsazeny vrstvy pro Hrubou a Jemnou motoriku.

Tak jako duše, ani démoni se neúčastní mentálního souboje všichni. Nezávisí to jen na samotném démonovi. Obvyklé je, že theurgové nenechávají své démony mentálně bojovat. Na druhé straně existují svobodní démoni, špatně vyvolaní démoni a démoni, kteří se svým vyvolavatelům při svazování vymknuli kontrole. Ti všichni nejen že mohou mentálně bojovat vcelku vesele, ale často dokonce sami mentální souboj vyvolají.

Ve vrstvě Vazby a zprávy jsou uloženy vazby, které démon drží. Někteří démoni mohou držet vazby od formulí, jiní zase od démonů. V této vrstvě lze násilím démonovi nové formule vnutit, nebo mu naopak nějaké zničit. Také sem spadá předávání zpráv mezi démony.

Poslední vrstva má za úkol držet démonovu vazbu k tělu. Theurg v této vrstvě dokáže démona propustit zpět do sfér, nebo dokonce osvobodit.

Doména se určuje podle toho, jakým způsobem theurg mentální souboj prováděl. Pokud útočil na vědomí živého tvora (tedy na tu část duše, která má na starosti vědomí), může volit praktiky z domény Vědomí. Pokud útočil na tělo, volí doménu Tělo, když útočil na démona, vybírá z domény Démon.

Není možné používat mentální praktiky z jiné domény, než na kterou postava útočila. Pokud theurg vede útok pomocí dvou umělých vazeb, které posiluje střídavě, může zasáhnout do obou polovin duše a vybírat tedy z obou domén. Ovšem pomocí vazby, kterou útočí na tělo, může provádět jen praktiky s doménou Tělo a naopak.

Je-li theurg hluboko v duši, může provádět mocnější, silnější praktiky. Může však svého Průniku využít také tak, že provede několik slabších mentálních praktik.

Pro práci v každé z vrstev duše se používá jiná sada obecných pravidel. Tato pravidla jsou uvedena vedle ostatních mechanismů ještě před popisem jednotlivých praktik. Praktiky se na tato obecná pravidla odkazují právě prostřednictvím parametru Vrstva.

To neznamená, že jsou postaveni automaticky do role bezbranné oběti. Lidská duše je silná schránka a střeží svůj cenný obsah, ať patří theurgovi, hraničáři či bojovníku. Kdyby bylo snadné dostat se do ní, nebylo by třeba zavádět složité praktiky mentálních soubojů, zkrátka by se navázala vazba a bylo by vymalováno.

Avšak vazby i zde hrají svou podstatnou úlohu, jak už to v duševním světě chodí. Prvním krokem k vítězství v mentálním souboji je navázání kvalitní umělé vazby, co nejsilnější, aby měl theurg v následujícím souboji větší šanci na úspěch.

Povede-li se theurgovi probourat hradby duše, má nad danou úrovní duše moc a může v ní provádět skutečné mentální praktiky. Není nutné, aby se probil až do čtvrtého, nejvnitřnějšího kruhu. Avšak čím hlouběji se dostane, tím více toho může napáchat.

Jedním z omezení, které theurg nedokáže překonat, je zasahování do své vlastní duše. Duše se brání jakýmkoli výpadům za své hradby a je zároveň reprezentantem theurgovy vůle, takže je pro ni relativně jednoduché jakoukoliv theurgovu snahu o zásahy do sebe sama omezit v zárodku.

Někteří démoni však dokážou na výzvu k mentálnímu souboji zareagovat a někteří jsou dokonce schopni jej sami vyvolávat, tedy sami se aktivně pokusí do terče prorazit.

Mentální souboj s démonem se v ničem zvlášť podstatném neliší od mentálního souboje s jakýmkoliv jiným tvorem.

Terčem ani vyzyvatelem mentálního souboje nemusí být jen jiný duší obdařený tvor, může to být i démon.

Jakmile theurg z formule sešle kouzlo, objeví se také jeho odraz. Odraz formule a kouzla jsou spolu spojeny oboustranně stejně silnou vazbou.

Celá konfigurace potom vypadá tak, že od odrazu předmětu, ve kterém je démon zaklet, je k odrazu démona napjata silná vazba, podobná vazbě mezi duší a odrazem těla u živých tvorů. Stejně silná vazba vede i zpět. Od démona potom vedou dvě vazby k theurgovi, který jej vyvolal, obě stejně silné (vazba autorství a kontroly). Od odrazu formule vede jedna vazba k démonovi, který se o ni stará (vazba kontroly), a jedna vazba k theurgovi, který ji vyvolal (vazba autorství).

Démon pomocí zpráv komunikuje právě jen s jinými démony, s nimiž je spojen vazbou. Při předání démona theurg jednu z jeho vazeb předá tomu démonovi, který jej bude řídit, a tito dva démoni spolu budou komunikovat právě pomocí této vazby.

Jako v celém DrD+, ani zde se nepoužívají jiné kostky než šestistěnné a prakticky všechny hody jsou hodem 2k6+. Pokud nemáš problematiku hodů zvládnutou, zalistuj nyní Příručkou pro hráče a na specifika hodu 2k6+ se podívej do její úvodní části.

Díky Charismatu dokáže theurg vycítit atmosféru astrálu, vstupovat do něj tak, aby jej přijal s otevřenou náručí. Napoví mu, jak si z úlomků informací poskládat dohromady obrázek správného rozhraní, jak odhalit falešné bariéry a všimnout si těch, které nejsou vidět, jak vytušit slabé a skryté vazby, vedoucí k neprobádaným odrazům. Charisma je empatie, vcítění.

Na první úrovni, a pak vždy, když theurg přestoupí na vyšší úroveň, má možnost naučit se nějaké nové schopnosti, nebo se zlepšit v těch, které už zná.

Theurg má na první úrovni a při každém přestupu k dispozici celkem 4 schopnostní body. Může je všechny utratit za schopnosti, nebo si nějaké body může schovat na další úroveň.

• Pokud se chce naučit novou schopnost, bude ho to stát jeden bod.
• Když si chce schopnost zlepšit z prvního na druhý stupeň, stojí jej to dva body.
• Nakonec, jestliže se chce naučit schopnost z druhého na třetí stupeň, musí investovat tři body.

Na jedné úrovni není možné tímto mechanismem zlepšit dvakrát tu samou schopnost. Není tedy možné naučit se novou schopnost a hned si ji zlepšit z prvního na druhý stupeň. Náročnost a komplexnost znalostí, které musí theurg přijmout, vyžaduje, aby byly studovány postupně. Každý stupeň znalosti musí theurg nejprve strávit, procvičit v praxi, nechat uležet, a pak teprve se může zaměřit na další rozvíjení.

Jedná se o schopnost Mystika, která theurgům slouží pro práci se sférami, a schopnost Skládání formulí, která je výchozí schopností pro práci s formulemi.

Obě zmíněné schopnosti má každý theurg automaticky na prvním stupni, nemusí tedy za ně utrácet žádné body.

Aby však theurg mohl tyto schopnosti „zadarmo“ dostat, musí splnit jejich postupové předpoklady, o čemž se něco dozvíš v další sekci.

Má-li se naučit vyvolávání démonů, musí znát mnohem základnější práci s formulemi. Vyvolávání démonů je praktika složitější a z vyvolávání formulí těží.

Některé schopnosti navíc požadují jak znalost jiných theurgických schopností, tak třeba i některých obecných dovedností. Theurg se docela dobře obejde bez toho, že by objevil jemné nuance a temná zákoutí vaření, hry na loutnu nebo plavání, ale může snad být negramotný? Jen těžko...

Pokud nebudou předpoklady postupu, které schopnost předepisuje, splněny, tehdy není pro theurga dosa žitelný další postup v této schopnosti. Musí nejdříve zapracovat na zvládnutí umů základnějších. Pokud ty vyžadují nějaké ještě základnější, musí ovládat i ty.

Předpoklady postupu předepisuje schopnost pro každý stupeň zvlášť. V popisu schopnosti se u jednotlivých stupňů schopnosti uvádějí jen změněné nároky. Pokud je u prvního stupně uvedeno „Čtení a psaní (I)“ a u druhého nic, neznamená to, že na zvládnutí druhého stupně není nutné už umět číst, jen to není uváděno. Kdyby z nějakého důvodu tvůj theurg mezi těmito dvěma postupy zapomněl číst, nezapomene zároveň první stupeň oné dovednosti, ale dále se už zlepšovat nemůže, dokud nebude znovu gramotný.

Theurg tedy musí schopnost používat, aby se v ní mohl zlepšovat. Není možné naučit se teorii sčítání a odčítání, potom se bez nějakého procvičení vrhnout rovnou na teorii násobení a dělení, a vzápětí zaútočit na teorii umocňování a odmocňování. Theurgovy schopnosti jsou na tom zrovna tak. Každá z nich vyžaduje vyzkoušení, zažití, praxi, a až potom je možné se zlepšovat.

Obdobně to platí pro studium závislých schopností. Všechny schopnosti, které se theurg bude na dané úrovni učit, musejí záviset na již prakticky procvičených schopnostech. Schopnosti získané „zadarmo“ na první úrovni jsou na této úrovni považovány za procvičené. Vyšší stupně těchto schopností se však na první úrovní přesto naučit nedokáže.

Jistě ti neuniklo, že tím se dostáváme na hranici klasického problému slepice a vejce. Theurg musí schopnost používat, aby se v ní mohl zlepšit, ale musí se ji napřed naučit na první stupeň, aby ji mohl začít používat.

Není tomu přesně tak. Ve skutečnosti se theurg novou schopnost naučí z nějaké moudré knihy, od mistra nebo nějak podobně, a tím ji, řečeno mechanismem, dostane na první stupeň. Na druhý stupeň si ji nemůže zlepšit dříve, dokud ji aspoň několikrát nevyužije, dokud ji nezkusí.

Na nižších úrovních se theurgové zlepšují při studiu u mistra. Je-li theurg dost zkušený na to, aby si troufl na další zlepšení (čili když postoupil na další úroveň), vycestuje za svým mistrem, aby se dozvěděl něco nového, načerpal nové vědomosti, naučil se nové formule.

Časem se stává theurg sám mistrem, a tu musí další vědomosti čerpat z grimoárů a svitků, případně vlastními experimenty (ačkoli nemnohý theurg se na tuto riskantní cestu pokusů a omylů pustí).

V obou případech platí totéž: první stupeň znalosti schopnosti znamená základní teoretickou průpravu. Další stupně jsou schopnosti vycizelované praxí, vědomosti získané opakovaným čtením a hlubokými rozvahami za bezesných nocí.

Theurg může během své návštěvy ve sférách požádat o několik věcí zároveň. Může chtít několik různých formulí, dvě stejné formule a démona (ale toho nejvýše jednoho), a tak dále. Může dokonce zároveň se žádostí o nové formule rušit ty staré.

Na tvém rozhodnutí nyní je, do které sféry se tvůj theurg vydá. Čím vyšší je pořadí sféry, tím větší je její moc. Proto pokud poskytne formuli nebo démona některá z vysokých sfér, bude tento démon vyvolán silnější nebo bude možné z formule ukovat mocnější zaklínadlo.

Nyní se budeme věnovat vyvolání z nejnižší sféry, která formuli obsahuje.

Má-li theurg vybránu sféru, z níž chce formuli či démona poskytnout, je třeba určit, zda se mu kontakt skutečně podařil, a zda tedy má aspoň možnost sféry o něco požádat.

Theurg nemusí před vstupem do sfér vědět, kterou formuli či kterého démona chce vyvolat. Když volí sféru, ze které bude vyvolávat, obvykle má nějakou představu, avšak je klidně možné vejít do nějaké sféry, a teprve potom improvizovat s tím, co může poskytnout.

Pravděpodobnost vstupu do sféry je určena veličinou Vstup do astrálu:

Zranění a únava: pokud už má theurg zaplněn jeden řádek v mřížce zranění nebo únavy (viz pravidla pro použití osobního deníku v PPH), započítává si příslušný postih ke svému hodu na vstup.

Má-li theurg zaplněny dva řádky, je s největší pravděpodobností v bezvědomí a nemůže se o kontakt se sférou ani pokoušet.

Speciální místo světa: v některých místech může být blána reality tak tenká, že astrál je na dosah ruky – stačí zavřít oči a démoni se sami ozvou. Na některých místech mohou dokonce démoni sami skrze theurga vstupovat na svět (ovšem démoni, kteří se na svět tlačí sami, nebývají toho druhu, o který theurg stojí). Na jiných místech je do astrálu daleko, předaleko. Modifikace záleží na PJ, ve zvláštních případech se může dokonce stát, že bude astrál zcela nedostupný.

Čím méně se theurgovi dařilo, tím hůře to vše může dopadnout. Zde závisí na PJ, třeba toho využije a naváže nějakou pěknou zápletkou. V části Astrální svět ses dočetl, že když theurg pokazí vyvolávání démona, démon bude mít přibližně stejnou moc, jen bude dělat něco jiného. Tohle je však vstup do sféry, ne vyvolání démona. Když to theurg pokazí už tady, může se stát celkem cokoliv.

Základní tvar formule je nejjednodušší formule, kterou lze vytvořit. Taková formule astrální sféru vyčerpá nejméně a theurg s ní má nejméně práce. Parametry základního tvaru formule jsou v předpisu uvedeny přímo. Pouze kdybys chtěl základní tvar rozšířit, musíš jednotlivé parametry změnit a přepočítat. Pokud ti stačí vyvolat formuli v základním tvaru, nic nemusíš měnit, stačí ti brát na vědomí levou stranu předpisu.

O tom, co je uvedeno v dalších sloupcích, například co znamená ono kryptické +1/+2, si něco povíme v kapitole Konstruování formule.

Schopnost Skládání formulí najde své využití i jinde než u vyvolávání formulí v základním tvaru. Theurg ji naprosto stejným způsobem používá i při rozšiřování ze základního tvaru, když chce limit sféry vyždímat až na doraz a zaklínadlo udělat co nejsilnější. Dá se říct, že je jedno, zda theurg vyvolává silnou formuli v základním tvaru, nebo zda si ze slabé formule skládá větší zaklínadlo. Objem práce a složitost úkolu jsou stejné.

Formule: představuje bonus za stupeň znalosti dané formule. Například pokud sesíláš kouzlo z formule Oheň, vezmeš v úvahu stupeň znalosti Ohně.

Konkrétní míra úspěchu závisí na rozšířeném hodu na úspěch:

Nár: je Náročnost, v tomto případě se jedná o Náročnost formule v základním tvaru. Uvedena je přímo v jejím popisu.

V tomto hodu už nehraje roli osobní nepohodlí theurgova těla, místní zvláštnosti ani požité drogy nebo amulety. Ve sférách je theurg ryzím vědomím, je tam „sám za sebe“ a vše je na jeho schopnostech.

Pro seslání kouzla stačí krátká koncentrace. Během jednoho kola theurg provede jednoduchou mentální praktiku a vzápětí je kouzlo sesláno. Není přitom potřeba dělat žádná gesta ani cviky, nic takového. Všechno je to mentální práce.

Epicentrum kouzla theurg určí dotykem. Dotkne se místa, na kterém se bude nacházet centrum kouzla. Pomocí takzvaného Modifikování formulí je možné formuli vyvolat tak, že kouzlo se po seslání projeví v určité vzdálenosti od místa, kterého se theurg dotkl.

V principu je možné umístit epicentrum kamkoliv, kam theurg dosáhne. Dotknout se lze i vzduchu, není nezbytné dotýkat se podlah, stěn či nábytku.

Pro seslání kouzla theurg musí udržet plné soustředění. V případě extrémních podmínek (theurg se topí, prchá, padá, je cílem útoku, ...) postupuj podle pravidel pro koncentraci uvedených v Příručce pro hráče v kapitole Činnosti a hody v sekci Činnosti a koncentrace. Má-li theurg schopnost Vrcholné soustředění, může si započítat odpovídající bonus. Pokud theurg koncentraci neudrží, o formuli nepřijde a příští kolo ji může znovu zkusit seslat.

Je to podvědomá činnost, není k ní potřeba žádná speciální schopnost nebo dovednost, dokonce není ani potřeba, aby terč kouzla byl theurgem. Se stejnou vervou se bude magii bránit duše čaroděje, theurga, bojovníka, a dokonce i rolníka či řezbáře. I duše batolat se bude bránit, a dokonce i ty z nenarozených dětí, které duši již mají, budou svou duší chráněny.

Ve světle těchto faktů to může vypadat tak, že theurgovi se povede úspěšně seslat jedno kouzlo z padesáti, protože mocná duše živoucí bytosti mu všechna ostatní nemilosrdně sežere a rozpustí ve svých bezedných útrobách.

Nicméně situace není ani zdaleka tak hrozná. Theurgové o této záludnosti vědí, a snaží se tedy vytvářet formule takové, aby kouzla z nich seslaná co možná nejvíce působila nepřímo, zprostředkovaně. Ne vždy to jde snadno. Například přenosy časem a prostorem působí zásadně jako přímé kouzlo, a až s použitím mistrovských praktik dokáže theurg časoprostor trvale vymodelovat tak, aby byl schopen přenášet bez použití magie, tedy nepřímo. Takové formule jsou mimo rozsah této příručky.

Mechanismus vypadá následovně:

U každé formule je v popisu uveden Limit náročnosti. Ten je uveden u Náročnosti jako dvě čísla od x do Y.

Od je nejmenší možná náročnost, s jakou dokáže formuli seslat a do je nejvyšší možná, Limitní náročnost, kterou může theurg požadovat, když vyvolává z nejnižší sféry, ve které je daná formule k dispozici. Vyvolává-li z některé vyšší sféry, tato Limitní náročnost roste, protože vyšší sféry zvládnou rozsáhlejší kouzla. Za každou sféru vzroste Limit náročnosti o tolik, kolik je napsáno za lomítkem.

V základním tvaru formule žádný ze svých rysů nemá, pokud se theurg rozhodne některý z nich do formule přidat, zvýší tím patřičně Náročnost.

Aby se theurg formule, o kterou nemá zájem, zbavil, musí o to zažádat ve sféře, která mu formuli poskytla, nebo v některé vyšší. Tam, podobně jako při žádosti o vydání formule, požádá o její odvolání. Sféry žádosti obvykle vyhoví. Dokonce by se dalo říci, že nevyhoví jen v ojedinělých případech, a ty obvykle stojí za zanesení do kroniky a rozhodně se vztahují k nějaké zvláštní neobvyklé situaci.

O odvolání formule je možné požádat zároveň s jinými žádostmi, ať o vydání formule, vyvolání démona nebo naopak jejich odvolání. Provádí se bez hodu, stačí takový úspěch při spojení se sférami, při kterém jsou akceptovány žádosti o formule.

Náklonnost za odvolanou formuli se vrátí při nejbližší astrální půlnoci.

Theurg, který to dokáže, vidí jak svoje vazby k formu- lím, tak vazby cizích theurgů k jejich formulím. Pro účely mentálních praktik věz, že tato vazba má Sílu +3 a je obou- stranně stejně silná.

Nuže, počet bodů Náklonnosti se určuje podle theurgovy úrovně, a to pomocí tohoto vztahu:

Už ve chvíli, kdy jsi svého PJ informoval, že tvoje postava bude sféry o zaklínadlo žádat, si můžeš v osobním deníku Náklonnost patřičně upravit. Připomínáme, že není možné Náklonnost vyčerpat pod nulu. Respektive, je to možné, ale vyžaduje to od theurga znalost jistých pokročilých technik.

Obnovení Náklonnosti proběhne vždy o astrální půlnoci, což je okamžik na rozhraní starého a nového dne. Ale za vyvolané formule a démony se Náklonnost odčerpává každý den, kdy jsou vyvoláni.

Nyní použiješ jen první řádek této mřížky, ale časem, až se tvoje postava naučí některé pokročilé schopnosti, najdeš využití třeba i pro všechny z nich.

Počet okének v mřížce Náklonnosti je 28 (nejvíce 21 za úroveň, nejvíce +6 za Pokročilé astrální praktiky, jedno políčko navíc).

Podobně, jako to děláš v případě mřížky zranění, i zde si udělej tlustou čáru coby hranici maximální Náklonnosti (tu jsi zjistil z výše uvedeného vztahu).

Vždy, když tvůj theurg vyvolá formuli či démona nebo udělá něco jiného, co Náklonnost sfér ovlivní, napíšeš do prvního řádku tolik křížků, kolik bodů Náklonnosti dotyčná praktika vyžaduje.

Křížky se píšou až od hranice 1, tedy od předtištěné tlusté čáry. První políčko nech volné, do něj se bude psát, až pokud bude theurg žádat služby i po vyčerpání Náklonnosti.

Rozlišujeme tři velké astrální cykly: úplněk, novorok, život. Každý z těchto cyklů produkuje jinou Náklonnost. Theurg získává znalost těchto pokročilých cyklů postupně, jak se zlepšuje ve schopnosti Velký astrální cyklus.

Při astrálním úplňku se obnovuje Náklonnost měsíční. Této měsíční Náklonnosti je stejné množství jako Náklonnosti denní. Měsíční Náklonnost se nemusí obnovovat právě při úplňku. Záleží spíše na PJ a světě, ve kterém hrajete. Zpravidla se váže na nějaký pravidelně, ale zřídka nastávající úkaz. V našem světě by této představě odpovídal úplněk nebo naopak nov.

Při astrálním novoroku se obnovuje Náklonnost roční, i té je stejné základní množství jako Náklonnosti denní. Ani roční Náklonnost se nemusí obnovovat přímo na konci roku, může existovat jiný význačný den, například jeden ze slunovratů.

Náklonnost životní se od ostatních slabších poněkud liší. Neobnoví se totiž za theurgův život ani jednou, a navíc je její velikost pevně dána:

Používají-li theurgové životní Náklonnost, říkají, že do kouzel vkládají svou „životní sílu“. Skutečně, vyplýtvaná životní Náklonnost se jim už nikdy nevrátí. Za celý život tak theurg může seslat jen několik takto silných kouzel.

Žádost o další sesílání za životní Náklonnost bude vždy neúspěšná, není tedy možné vyžebrat ani o bodík více. Mimo to se životní Náklonnost neobnoví, ani když theurg cestuje do minulosti, do času, kdy ji ještě měl mít vysokou.

Měsíční i roční Náklonnost pracují na stejném principu jako denní. Na začátku období jsou na maximu a za vyvolané formule a démony klesají. Jestliže klesne některá z nich na nulu, je možné sféru jednou za období požádat, aby ještě další službu povolila. Provádí se to stejným hodem, jako když chce theurg zažádat o další denní Náklonnost, viz sekci Práce při nulové Náklonnosti. Podobné je to i s životní Náklonností – na začátku života je na maximu, a potom klesá. Ta se však neobnovuje ani o ni nelze žebrat, jak již bylo řečeno.

Náklonnost životní se také zapisuje stejně, jenže její řádek má pouhých 21 políček. Křížky, které do tohoto řádku zapíšeš, už nemůžeš nikdy smazat.

Když už je veškerá Náklonnost sfér vyčerpána, a přece je ještě nutné jednu formuli či jednoho démona vyvolat, tehdy je na řadě theurgova empatie. Pomocí té se pokusí využít nenápadných náznaků v astrálu, které mu mají právě v dalším vyvolávání pomoci. Jednoduše řečeno – pokusí se astrální sféry „přemluvit“, aby ještě jednu službičku povolily.

Mechanismus přemlouvání je relativně jednoduchý. Závisí na theurgově Charismatu, na tom, jak hluboko do záporu chce Náklonnost dostat, a záleží také na schopnosti Astrální vcítění, která dává k této činnosti bonus.

Pro rozhodnutí, zda sféry theurgovi další službu dovolí, se používá tento mechanismus:

Doba jednoho cyklu se odvíjí od Náklonnosti, o kterou theurg žádá. V případě denní Náklonnosti smí theurg žádat jednou mezi dvěma astrálními půlnocemi, v případě měsíční jedenkráte mezi dvěma astrálními úplňky, a tak dále.

O životní Náklonnost nelze žádat vůbec.

Po žádosti, ať již byla úspěšná nebo ne, si proškrtni políčko označené nulou (je to první políčko nalevo od předtištěné tlusté čáry).

Do políčka vedle něj (je označeno prastarým symbolem astrální zlosti „😞“) vepiš Náklonnost, kterou sféry k tvé postavě chovají po obtěžujícím dotazu (což bude pravděpodobně nějaké malé záporné číslo).

Když dochází k obnově astrálního cyklu (tedy při astrální půlnoci, astrálním úplňku apod.), vygumuj všechny doposud nastřádané křížky, kromě těch, které theurg přesáhl do záporu.

Se schopností skládat výsledné formule spojováním základu s modifikačními metaformulemi totiž dostává theurg do rukou silný nástroj pro rozšiřování funkčnosti jednotlivých formulí.

Každý modifikátor, který k základní formuli připojí, představuje změnu funkčnosti výsledného kouzla, někdy malou, někdy podstatnou, někdy zcela zásadní.

Například všechna theurgova kouzla jsou základně statická. Sešle-li theurg kouzlo z formule Bariéra, vytvoří statické ochranné pole, které se nedokáže nijak pohybovat. Formule je natolik jednoduchá, že to neumožňuje. Existuje však modifikátor Pohyb, s jehož pomocí je možné epicentrem (a tedy i celou bariérou) pohybovat.

Modifikátorů může být na formuli připojeno několik, základní formule je vždy jedna.

Základní formule jsou v Grimoáru napsány v první kapitole, nazvané Základní formule.

K tomu, aby to theurgičtí učni poznali, byly zavedeny takzvané profily. Dohromady jdou spojit jen ty modifikátory, které mají shodný profil.

Představ si základní formuli jako velkou kovovou kouli posetou otvory a modifikátor jako menší kouli s několika ostny.

Každý z otvorů a stejně tak i každý z ostnů má určitý průřez. Některé ostny vypadají jako trojboké jehlany, mají tvar trojúhelníka. Jiné jsou čtyřboké, ještě jiné mají průřez kruhu. I otvory jsou různé, některé trojúhelníkové, jiné kruhové, čtvercové či šestiúhelníkové.

Velká koule je základní formule. Do řady jejích otvorů theurg zapichuje ty správné ostny malých koulí, které představují modifikátory. Ostny se čtvercovým průřezem do čtvercových děr, šestihrany do šestihranů, a tak dále.

Už z tohoto příměru je vidět, že každý z profilů se vyskytuje ve dvou variantách. Říkáme jim mužský a ženský konec. Když chceš spojit dva modifikátory nebo napojit modifikátor na základní formuli, musí mít jeden modifikátor mužský profil a druhý ženskou variantu toho samého profilu.

Modifikátory mění přímo základní vlastnosti hostitelské formule. Konkrétně se jedná o parametry Náročnost, Náklonnost a Vyvolání. Tyto parametry se mezi modifikátory a formulí přímo sčítají.

Nejlépe je na kus papíru nakreslit nějakou bramboru a do ní vepsat jméno hlavní formule. Okolo potom kreslíš podobné brambory, přibližně eliptického tvaru, a do nich vepisuješ jména modifikátorů. Od mužského profilu k ženskému uděláš šipku, aby bylo jasné, které modifikátory patří k nosné formuli a které k jinému modifikátoru.

To oceníš zejména v případě zákeřného modifikátoru Uvolnění, o kterém si něco povíme v následující sekci.

Při rozložení je základní průběh kouzla rozdělen na několik menších oblastí. Místo jedné velké ohnivé koule theurg vyvolá celou řadu malých. Nebo třeba tři středně velké.

A teď si zkus představit, co se stane s modifikátory této základní formule.

Asi takto: základní formule, řekněme Dým, je modifikována třeba Barvou a Pohybem. Nyní Dým modifikuješ navíc Uvolněním, a to nastaveným tak, že z jednoho velkého dýmu udělá dva malé. A kam se poděje Barva a Pohyb? Přejdou i do nových malých Dýmů.

V tomto případě jako návod k použití poslouží daleko nejlépe ilustrativní příklad, takže chutě do toho.

Zaklínání formulí je užitečná theurgická schopnost. Její podstata tkví v tom, že odpovědnost za formuli připravenou k seslání se přesune na démona.

Hlavní těžiště využití této schopnosti je konstruování předmětů, které dokážou na rozkaz sesílat kouzla.

Pokud Správce neumí seslat z formule kouzla, musí si od něj theurg vzít formuli zpátky, jestliže chce sesílat.

Pokud nebude démon schopen komunikace se sférou, bude nutné předat mu vazbu od zcela určené formule, čili vyvolat z astrálních sfér formuli, která má všechny parametry určené a lze ji přímo seslat.

Má-li Správce pracovat s otevřenou formulí, musí být schopen komunikace s astrálem.

Tento druh démona umí vazbu nejen držet, ale i kouzlo z formule, ke které vazba patří, seslat. Theurg však nemusí jeho sesilatelské schopnosti využít, může kouzlo seslat postaru, tak, že si po uzavření formule její vazbu od démona nejprve vezme zpět.

Démona je možné vyvolat dopředu a vazby mu předávat postupně, pokud jich udrží několik.

Co je však nutné – theurg musí ovládat Práci s vazbochyty nejméně na prvním stupni, aby dokázal vazbu k formuli předat, a musí to být jeho démon, tedy musí to být démon, jehož vyvolal. Theurg nemusí mít předmět, do kterého je démon zaklet, u sebe. Použije přímo svou vazbu s démonem.

Démon dokáže obhospodařit jen omezený počet vazeb. Při vyvolání démona si můžeš vybrat, jak silného služebníka potřebuješ, a podle toho přizpůsobit i počet vazeb, které zvládne. Démon odmítne další vazby nad limit, jenž zvládne. Takový pokus o předání vazby bude neúspěšný a vazba zůstane u theurga.

Předávání umělých vazeb se dělá pomocí mentálních praktik, theurg tedy musí vnímat duševní svět. Bude o tom řeč.

Další možnost nabízejí démoni, kteří dokážou komunikovat se sférou. Pokud je theurg požádá, aby formuli odvolali, jsou schopni požadavek předat sférám rychle a účinně.

Při vyvolání otevřené formule je nejdůležitější prostor, který sféra pro budoucí formuli vyhradí. Velikost se přitom určuje podle Náročnosti formule, náročnější formule zaberou více místa.

Každá formule má předepsáno, jak velká je její Limitní náročnost v té které sféře. Sféra vyčlení na formuli maximálně tolik prostoru, kolik je tato Limitní náročnost, konkrétní hodnota ovšem záleží na theurgovi a jeho požadavku.

V praxi to funguje tak, že theurg stanoví velikost struktury, kterou chce v astrálu vybudovat a kterou bude posléze doplňovat komponentami formule. Podobně jako při klasickém vyvolávání, i zde záleží na jeho umu a štěstí, jak rychle a zda vůbec se mu povede formuli vyvolat.

K hodu na úspěch se použije charakteristika Vyvolání formule, která byla použita již dříve.

Pokud chce theurg vyvolat modifikovanou formuli jako otevřenou, využije charakteristiky Modifikování formule:

Pokud theurg vyvolá otevřenou formuli, málokdy si ji nechá „v hlavě“, jako to dělá u uzavřených formulí. S otevřenou formulí totiž neumí pracovat přímo, kdyby ji chtěl dopracovat a určit, musel by znovu do sfér, čímž by o veškeré výhody vyvolání otevřené formule přišel. Proto se otevřené formule většinou zaklínají.

Zakletí otevřené formule se provádí tak, že se vazba od formule pomocí zvláštní schopnosti přesune na démona Správce.

Pokud má být tento démon schopen theurgovy požadavky realizovat a skutečně formuli dopracovat do nějaké rozumné podoby, musí být schopen komunikace se sférou.

Předání každého požadavku, tedy určení každého parametru, zabere jedno kolo a vyžaduje od theurga plné soustředění.

Samozřejmě existuje možnost, že by některý theurg chtěl vyvolat otevřenou formuli, ale nechal by si ji zapamatovanou. Potom se řiď následujícími pravidly.

Jak už bylo řečeno, démon při zakletí formule pracuje jako rychlá spojka mezi theurgem a odpovídající astrální sférou. Když si bude otevřenou formuli pamatovat theurg, o tuto výhodu rychlé komunikace přijde. Každou změnu, kterou chce na formuli provést, musí provádět sám přímo v astrálních sférách.

Vytvořit strukturu otevřené formule je náročnější, protože je třeba počítat se všemi možnými variantami rozšíření. Samotné nastavování jednotlivých parametrů už je jednoduché a je úspěšné automaticky.

Modifikace každého parametru bude theurgovi trvat jedno kolo.

Vyvolávání démonů, to je vyšší třída. Nic takového jako práce s formulemi. S démony se musí jednat s až politickou obezřetností, taktika je chlebem a solí vyvolávání. Na každého démona platí jiná páka, každý má jiné požadavky, a do toho všeho se plete nálada okamžiku a další specifika astrálního světa. To vše popisuje schopnost Vyvolávání démonů, spolu se znalostí jednotlivých démonů.

První skupinou jsou drobní, prakticky a často využívaní démoni, kterým se říká vazbochyti. Ti se starají o formule a umělé vazby.

Druhou skupinou jsou takzvaní nižší démoni. To jsou všichni démoni, kteří nemají vlastní tělo a musejí se vázat na pozemské předměty.

Poslední skupinou jsou vyšší démoni. Tam patří všichni démoni, kteří si dokážou tělo vytvořit sami. Také démoni, kterým stačí materiál z fyzického světa a ten si dotvarují podle potřeby, se řadí do této skupiny.

Každý z těchto oborů má vlastní schopnost. Když bude v některém ze vzorců této kapitoly uvedena schopnost Démonologický obor, na její místo dosaď konkrétní schopnost podle démona, kterého vyvoláváš.

I to je zahrnuto v znalosti konkrétního démona. Theurg musí znát démona, kterého chce vyvolávat, nejméně na prvním stupni.

Obrazce obecně se kreslí ideálně na rovnou a očištěnou podlahu, obvykle křídou, a jejich příprava zabere 30 minut času (v Tabulce času +45). Za prostředí, ve kterém se obrazce špatně kreslí, může PJ dát postih ke Kvalitě obrazce.

Není to žádné přehnané lidumilství, co theurga do těchto ochranných opatření nutí. Je to jeho sebeobrana. Ví, že když bude mít na světě vyvolanou svoji bestii, sféry mu další služby budou poskytovat s menší ochotou. Řečeno jazykem mechanismů, Náklonnost sfér klesne. Uprchlého démona je navíc dost těžké odvolat. Jak jej nalákat zpět do obrazce, respektive, jak jej udržet na místě a obrazec kolem něj nakreslit, když neposlouchá?

Jedinou výjimkou je práce s rysy démona.

Rysy jsou specifické parametry, kterými se určuje, zda démon má nebo nemá určité zvláštní schopnosti. Rysy jsou uvedeny v samostatné části předpisu démona.

Každý z rysů určitým způsobem ovlivňuje nejnižší sféru, ze které může být démon povolán, a pokles Náklonnosti sfér k vyvolavateli. První z čísel uvedených za daným rysem ukazuje sféru, druhé Náklonnost.

Přidáním rysu se zvýší požadavek na úroveň mateřské sféry, ale na démonově moci se toto zvýšení neprojeví. Kron s neomezenou kapacitou vyvolaný z patnácté sféry není scho­pen řídit démony vyšší než páté sféry, a např. pro účely hodu na odolání magii bude jeho sféra původu pátá.

Existuje jeden rys, který má absolutní většina démonů (kromě Berserka a Strážce). Jeho předpis vypadá takto:

Čili o deset sfér výše je daný démon vyvolán navždy. Existují démoni, které nelze takto vyvolat. V popisu dotyčných je to výslovně uvedeno.

Démon s neomezenou výdrží se do sfér nevrátí nikdy, na­vždy už zůstane na fyzické zemi. Theurg jej však může odvolat, chce-li.

Každý démon si svým způsobem potrpí na slušné zacházení a určitou úctu, což sestává mimo jiné z vhodné volby těla. Každý z démonů má jiný oblíbený tvar a materiál těla a theurgům trvalo hodně dlouho, než poznali, co na kterého démona působí. Když je démon zaklínán do předmětu, který se mu líbí, nebude se zakletí tolik bránit.

Každý démon je vázán na zemi tak dlouho, dokud nesplní objem služeb, na které byl povolán.

Téměř vždy platí, že démon se vrátí do sfér, zničí-li někdo jeho tělo. Jen výjimečně to tak nefunguje, dokonce i démoni vyvolaní s neomezenou výdrží se vrátí, když jejich tělo někdo poničí.

Smlouvy démonů jsou postavené tak, že démon se musí přednostně snažit, aby v těle zůstal. Uštípnutí konce magické hůlky tedy není fatální, ale když ji někdo zlomí, démon prchne.

Theurg může při jedné návštěvě sfér žádat maximálně o jednoho démona.

Při samotné žádosti použije theurg následující charakteristiku:

Stupně úspěchu jsou zde značně podobné jako při vyvolávání formulí.

Při neúspěchu theurg sice žádost postavil špatně, ale uvědomil si to a nabízeného démona odmítl.

V tom případě se pokračuje opakováním hodu, ale nadvláda zůstává do dalšího kola:

Svazování démona je psychicky náročná činnost, vyžaduje plné soustředění a theurga unaví jako sprint.

První z nich, vazba vlastnictví, vede od theurgova odrazu k démonovu. Tu si theurg musí pamatovat, podobně jako u vyvolaných formulí.

Další dvě vedou opačným směrem. Nazýváme je po řadě vazba kontroly a vazba autorství. Používají se při zaklínání démona, později se o tom ještě zmíníme.

Theurg tyto vazby vidí a dokáže je využít jako kterékoliv jiné, avšak nedokáže s nimi manipulovat tak jako s umělými vazbami. Stejně tak uvidí i vazby jiného theurga k jeho démonům. Ty je schopen přerušit, avšak jedině pokud se v mentálním souboji dostane do jeho duše (rozuměj do duše toho cizího theurga).

Theurg dokáže vnímat buď fyzickou rovinu, nebo duševní svět. Na vnímání duševního světa se musí soustředit tak silně, že nedokáže zároveň věnovat pozornost svým běžným smyslům. Silné vjemy k němu však proniknou, a theurga tedy lze vytrhnout ze soustředění na duševní svět.

Dosáhnout takového stupně soustředění není nic snadného. Theurgovi se bude nejlépe pracovat v klidu a tichu, na místě, které je theurgovi příjemné a dokáže se na něm soustředit.

Každé kolo strávené touto plnou koncentrací, tedy každé kolo vnímání duševního světa, theurga unaví jako jedno kolo běhu. Jedno kolo, které theurg spotřebuje na vstup do duševního světa nebo jeho opuštění, unaví theurga jako sprint. Je tedy vidět, že theurg nemůže příliš často „přeskakovat“ mezi fyzickým a duševním světem.

Při návštěvě každého odrazu theurg pozná, zda je jeho vzorem předmět, místo, tělo živého tvora, démon či formule. Pozná také konkrétně, jaký je vzor odrazu – jaká je jeho astrální či fyzická podoba. Rozpozná různé formule, pokud je sám zná, pozná, že odraz nože skutečně patří noži. I když samotný vzor nezná, může porovnávat odrazy mezi sebou, pozná, zda odrazy patří stejné nebo aspoň podobné formuli apod.

U každého navštíveného odrazu navíc uvidí vazby, které z něj vycházejí nebo k němu směřují. Vidí také odraz, ke kterému nebo od kterého ta která vazba vede. Čím je vazba silnější, tím lépe to pozná. Každou z vazeb také dokáže zařadit (určí, zda je umělá, citová nebo strukturální).

Po jedné z vazeb, které z odrazu vedou, se vydá k dalšímu odrazu. To opakuje tak dlouho, až se dostane tam, kam chtěl.

Každý z přesunů mezi odrazy trvá jedno kolo.

Nejdůležitějším mechanismem, jehož theurg při cestě duševním světem používá, je takzvané vlákno. Vlákno má svůj začátek na theurgově duši a jeho konec je vždy na tom odrazu, který theurg zrovna vnímá. Vlákno kopíruje celou cestu, již theurg absolvoval.

Až se theurg dostane na odraz, ke kterému měl namířeno, podél vlákna natáhne umělou vazbu. Ve skutečnosti není vlákno nic jiného, než zvláštní případ umělé vazby. Vlákno si však theurg nemusí pamatovat.

Z odrazu, který právě vnímá, může theurg cestovat buď proti směru, nebo po směru nějaké (přirozené či umělé) vazby. To první je pro něj jednodušší. Následující text popíše obě situace.

Hlavním parametrem, který ukazuje použitelnost vazby, je její Síla. Ta se udává ve formě bonusu, podobně jako jiné hodnoty v DrD+. Tímto způsobem je kvalifikována každá vazba, nejen theurgovy vazby umělé.

• Síla vlákna na začátku cesty duševním světem je taková, jaká je Síla první vazby použité pro cestu.
• Síla vlákna se sníží, pokud theurg použije pro svou další cestu vazbu s nižší Silou, než je Síla jeho vlákna.

Theurg může vlákno táhnout i podél jiné vazby, po směru. Pokud se o to pokouší, je to, jako by Síla této vazby byla o 3 nižší.

Zběžný pohled provede theurg vždy v rámci přesunu na odraz, a tedy je obsažen v čase, který zabere přesun od jednoho odrazu ke druhému.

O tom, jak silné vazby theurg rozpozná, rozhoduje schopnost Mentální vcítění, theurgovo Charisma a Síla jeho vlákna. Mechanismus pro určení, které vazby theurg ještě vidí, a které už ne, je dán následujícím hodem na vnímavost:

Theurg může ve kterémkoliv okamžiku natáhnout podél svého vlákna novou umělou vazbu. Její začátek bude v theurgově duši a její konec na odrazu, který theurg právě vnímá. Síla vazby bude rovna Síle vlákna. Stejně tak může theurg natáhnout novou umělou vazbu podél jiné své umělé vazby; Síla nové vazby pak bude rovna Síle vazby, podél níž byla natažena.

Theurg umí posunout konec své umělé vazby proti směru jiné vazby.

Terč nosné vazby (té, pomocí které je posun prováděn) musí být stejný jako terč umělé vazby, již chce theurg posunout.

Po přesunu bude terč posunované umělé vazby tam, kde nosná vazba začíná. Nosné vazby se přesun nikterak nedotkne.

Je-li nosná vazba slabší než přesunovaná, Síla přesunované se sníží na Sílu nosné.

Theurg dokáže přesunout konec své umělé vazby i po směru jiné vazby.

Nosná vazba v takovém případě musí začínat v místě, kde je terč theurgovy umělé vazby. Ten bude po přesunu na místě terče nosné vazby.

Po přesunu bude Síla posunované vazby nejvýše taková, jako je Síla nosné snížená o 3.

Nosné vazby se přesun nijak nedotkne.

Theurg dokáže posunovat i začátkem své umělé vazby. Díky tomu je schopen předat svou vazbu někomu třetímu. Vazba však nevydrží nijak zvlášť dlouho, začne rychle slábnout. Nezáleží na tom, jaký typ odrazu je terčem počátku vazby.

Umělé vazby jsou v duši theurga uskladněny až docela hluboko v té části duše, která se stará o vědomí. Tam si theurg schraňuje vazby, které si pamatuje, ale také vazby od formulí, od démonů, i všechny citové vazby. Když předá umělou vazbu jiné duši, nedokáže ji uskladnit tak hluboko do chráněných míst. Vazba tedy zůstane na povrchu a bude slábnout.

Síla vazby se sníží podle Tabulky času:

V prvním kole si tedy zachová svou původní Sílu a terč má šanci podél této vazby natáhnout svou vlastní. Teprve poté začne slábnout.

Pokud je posun prováděn po vazbě, jejíž Síla je nižší než Síla posunované vazby, posunovaná vazba zeslábne na úroveň nosné.

Tato praktika je ekvivalentní posunu konce vazby proti směru s dodatky pravidel pro posunování začátku vazby. Síla vazby, po které je posun prováděn, je snížena, a zároveň platí pravidla pro stárnutí vazby.

Mohou nastat obecně dva případy. Theurg chce vazbochytnému démonu předat vazbu od formule, kterou právě vyvolal z astrálních sfér, nebo mu chce předat vlastní vazbu umělou. Zde se věnujeme tomu druhému případu.

Jak víš, Síla vazby, kterou má theurg k démonovi, je +3, a tato vazba je oboustranně stejně silná. Theurg tuto vazbu dokáže využít jako každou jinou, a může podél ní tedy předávat démonovi i svoje umělé vazby. Démon se o tyto vazby stará, takže nepodléhají zhoubnému vlivu času.

Předávání umělých vazeb démonovi vazbochytovi se řídí pravidly pro předávání začátku vazby podél jiné vazby, s výjimkou předpokladů této schopnosti.

O zapamatované vazby se stará schopnost Hospodaření s vazbami, v jejím popisu najdeš vše důležité.

Při práci v duševním světě je však theurg velmi soustředěný. Díky tomu je schopen pojmout vazeb větší množství.

Počet vazeb, se kterými dokáže theurg pracovat za plného soustředění, je napsán ve sloupci Práce v tabulce schopnosti Hospodaření s vazbami v části Theurgické schopnosti. Jakmile však začne vnímat okolní svět, tedy od chvíle, kdy se přestane soustředit, počet zvládnutelných vazeb klesne zpět na hodnotu ve sloupečku Paměť. Kdyby se v tu chvíli theurg staral o nějaké vazby navíc, ty nejnovější mu zmizí a zůstanou jen ty nejstarší a nejlépe zapamatované.

Každý se může mentálního souboje účastnit. Ne každý to však dokáže aktivně, a zdaleka ne každý je schopen mentální souboj vyvolat.

Pro vyvolání mentálního souboje musí být theurg znalý práce v duševním světě (viz Předpoklady uvedené v záhlaví této sekce). Musí mít vlastní umělou vazbu k duši terče, právě pomocí té totiž mentální souboj vyvolá. A nakonec, theurg musí vnímat duševní svět.

Mentální souboj se vyvolává prostě tak, že theurg pomocí své umělé vazby na terč zaútočí. O tom, jak se to provádí z hlediska mechanismů, bude hovořit jedna z dalších sekcí v rámci této kapitoly.

Výzva k mentálnímu souboji se provádí velmi podobně jako první útok. Terč si výzvy vždy všimne.

V případě, že je proti jeho útoku veden protiútok, tedy terč výzvu přijal a sám útočí, dokáže theurg proniknout do duše hlouběji.

Je tedy vidět, že kvalitní umělá vazba je jedním z kamenů úspěchu při mentálním souboji. Silná umělá vazba znamená výhodu v boji. Mezi útokem pomocí vazby se Silou -2 a -1 není podstatný rozdíl, ale útočit slaboučkou vazbou Síly -10 už znamená dost práce navíc.

Ve skutečnosti je však mnohem důležitější samotná moc theurga. Dobrý a v mentálním souboji zběhlý theurg si vystačí i s vazbou Síly -10, jen se do hloubi duše dostane o něco později.

Útok však může zcela ignorovat a dělat, cokoliv uzná za vhodné, ať v duševním nebo fyzickém světě. Třeba i vyvolávat nebo svazovat démony.

Průnik se spočte stejně, jako kdyby byl terč útočníkem. Když terč použije útočníkovu vazbu:

Každé kolo může každý z bojujících útočit, pokud chce a pokud o probíhajícím mentálním boji vůbec ví. Každému mentálnímu útoku se může terč bránit.

Pozor, útočení musí postava provádět za plné koncentrace, brání se však bez podmínek a omezení každému útoku, který je na ni směrován.

Pokud theurg útočí na Tělesnou část duše:

Pokud útočí na Vědomí:

Pokud útočí na démona:

Nakonec se určí hod na útok:

Každopádně, jedná-li se o theurga:

Jedná-li se o démona, použije se místo úrovně sféra, ze které byl vyvolán:

• Theurg může použít Přesah z posledního kola jako dočasný bonus k Průniku.

Průnik vydrží takto zesílený právě jedno kolo, na konci příštího kola se Průnik o tento Přesah (nebo jen jeho část, pokud theurg mezitím využil dočasně navýšený Průnik na nějakou mentální praktiku) opět sníží.

• Pokud v tomto kole útočil i jeho soupeř, lze posílil Průnik dlouhodobě:

Tento Průnik vydrží tak dlouho, dokud jej theurg nezvýší dalším mentálním útokem nebo nesníží použitím mentální praktiky.

• Dokonce i když v tomto kole soupeř neútočil, lze Průnik zvýšit dlouhodobě, ovšem pouze pokud je Přesah dostatečně velký (alespoň 10):

Tento Průnik vydrží tak dlouho, dokud jej theurg nezvýší dalším mentálním útokem nebo nesníží použitím mentální praktiky.

• Pokud byl theurg v tomto kole terčem útoku ze strany svého soupeře, může jeho Průnik snížit o svůj Přesah.

Tím kolo končí. V dalším kole se opět každá z postav rozhodne, zda bude útočit, nebo konat jinou činnost (například pomocí svého Průniku provádět nějaké mentální praktiky).

Theurg v žádném okamžiku neví, jak je jeho soupeř hluboko v jeho duši.

Fingovat je možné jen tehdy, když je theurg koncentrován na vnímání duševního světa. Ať byl útočníkem či napadeným, ve chvíli, kdy je na souboj plně koncentrován, může libovolně snížit svou Pevnost mysli.

Hod na pevnost mysli potom bude vypadat takto:

Každá změna Pevnosti mysli trvá theurgovi jedno kolo. Když se přestane soustředit na duševní svět, vrátí se Pevnost mysli automaticky na původní hodnotu:

Nastane-li situace, kdy si má terč mentálního útoku všimnout, všimne si jej, i když je proveden ve spánku. Terč se potom může probudit, pokud si to přeje. Pro postavy, které mentální souboj znají, je mentální napadení ekvivalentem napadení fyzického. Ostatní postavy se proberou s nejasným pocitem, že „se něco děje“. Zdroj svých obav však zřejmě nebudou schopny odhalit, pokud s mentálním soubojem nemají nějakou zkušenost.

Dokonce i když má terč vnímání posunuto do roviny astrálního světa (například theurg při vyvolávání kouzel a démonů), mentálního útoku si všimne.

Seznam jednotlivých mentálních praktik je uveden v kapitole Mentální praktiky.

Provádění každé mentální praktiky trvá jedno kolo a postava při tom nemůže zároveň mentálně útočit. Provádění mentální praktiky samo se však za útok považuje, což ovlivní využití Přesahu podle sekce Průběh mentálního souboje.

Každou mentální praktiku theurg provádí tak, že využije určitou část svého Průniku. Může se rozhodnout, jak velká část to bude, každá z praktik má však nějaký minimální požadavek, takže s malým Průnikem nedosáhne theurg na všechny mentální praktiky.

Tu část Průniku, již theurg investuje do mentální praktiky, nazýváme Síla mentální praktiky. Tato hodnota logicky nemůže být vyšší než samotný Průnik.

Provedením mentální praktiky se theurgův Průnik oslabí, a to právě o tolik, jakou část svého Průniku do praktiky investoval.

Každá mentální praktika trvá minimálně jedno kolo. Během tohoto kola theurg provede jádro toho, co mentální praktika umožňuje. Může zeslabit nebo zesílit nějaké pocity, možná podsune jeden cit nebo přerazí jednu vazbu. Pokud praktiku vzápětí přeruší, může pokračovat v mentálním souboji.

Theurg se však může rozhodnout v mentální praktice pokračovat. Díky tomu uvidí, zda se jím sledované pocity nějak změní, může je potlačovat průběžně atd. Zkrátka může Sílu mentální praktiky používat postupně.

Pokud se v průběhu této koncentrace theurg rozhodne, že jeho odhad potřebné Síly mentální praktiky byl špatný, může část svého Průniku přelít do této veličiny. To většinou zase ovlivní veličiny použité v mentální praktice, obecně lze říci, že to theurgovu pozici posílí – uvidí více pocitů, bude schopen jich více změnit, dokáže přerazit další vazbu k formuli, způsobí větší bolest a podobně. Každé přelévání trvá jedno kolo.

Pokud se theurg na praktiku koncentruje, bude mít status útoku po celou dobu této koncentrace.

Pokud terč útok zaregistruje a rozhodne se bojovat, musí se probudit, a tedy se na boj nevztahují žádné modifikace.

Ve spánku je vazba spojující odraz těla a duši slabší, a proto jsou všechny mentální praktiky, které chce theurg provádět v doméně Těla, dražší, a to o takzvanou Sílu spánku.

Hodnotu Síly spánku určuje PJ. Leží obvykle na stupnici od +0 (plné vědomí), přes +3 (lehká dřímota, polospánek), +6 (skutečně hluboký spánek spravedlivých) do +10 (téměř bezvědomí).

Toto zdražení vlastně znamená, že pokud chce theurg provést mentální praktiku s nějakou danou Síla mentální praktiky, musí svůj Průnik snížit následovně:

Členové určitých komunit však mohou být proti mentálním praktikám více či méně odolní, čili stávají se jejich oběťmi snáze či méně snadno. Lze toho dosáhnout vědomě (cvičením), ale stává se, že terč sám o tom nemá ani potuchy.

Aby byl theurg schopen takto změněnou mentální praktiku provést, musí ze svého Průniku investovat mimo základní Sílu mentální praktiky ještě navíc Modifikátor:

Každý z těchto prožitků, čili každá vzpomínka, každý pocit, každá myšlenka, je určen svou Silou. Význam této veličiny je identický jako význam Síly vazby. U citů je to přímo jedna ku jedné – každý cit je jedna citová vazba, a Síla citu je tedy shodná se Silou vazby, jež tento cit reprezentuje.

Síla se určuje na stupnici od +0 níže. Sílu +0 mají ty prožitky, jejichž intenzita je nejvyšší. Přirozeným způsobem není možné dosáhnout kladné Síly, ačkoli theurg je schopen udělat to uměle.

Pomocí Síly určujeme jinou veličinu, takzvanou Skrytost. Nejintenzivnější prožitky mají Skrytost +0, každé vyšší číslo reprezentuje některý slabší prožitek. Pro Skrytost platí:

Lze říci, že na Skrytosti prožitku nezáleží, silné i slabé prožitky se theurgovi potlačují stejně snadno. Intenzivní prožitky však musí potlačit více, aby si jich oběť přestala všímat.

Z hlediska mechanismů se to provádí tak, že theurg veličinu Hranice rozdělí na dvě části, Nalezení a Potlačení, pro něž musí platit:

I při použití této mentální praktiky využijeme veličinu Hranice. Tuto hodnotu rozdělíme na dvě veličiny. Zde to bude Nalezení a Změna.

Mimo to je možné Změnu rozdělit a ovlivnit tak Skrytost několika pocitů.

Skrytost pocitu se může vlivem praktiky dostat i do záporných hodnot, to značí mimořádně intenzivní prožitek.

Při koncentraci na praktiku dokáže theurg měnit Skrytosti pocitů postupně. Platí to, co bylo řečeno u předchozích dvou praktik – pocity se objevují a mizí, podle toho jak se v čase mění jejich Skrytost (mění-li se vůbec), případně jak theurg zvyšuje Nalezení.

Po podsunutí prožitku se postava se bude chovat, jako by jej sama skutečně prožívala (a skutečně jej také prožívá!). Bude se chovat podle své nátury a podle okolností.

Například při podsunutí strachu (ve vrstvě Pocitů) se bude cítit vyděšeně. Může se ozbrojit a projít okolí, aby se ujistila, že nehrozí žádné nebezpečí, nebo se třeba schoulit pod peřinu a drkotat zuby.

Vsugerováním hladu se theurg snaží oběť přimět, aby něco pojedla. Oběť to však nemusí udělat, opět záleží na okolnostech, nátuře, případně kodexu, který oběť ctí.

Hranici rozdělíme, stejně jako u manipulativní praktiky, na Nalezení a Změnu. Mimo samotné manipulace se Skrytostí prožitků může theurg také nový prožitek podsunout. Skrytost tohoto prožitku se určí takto:

Síla prožitku se poté odvodí podle Skrytosti.

Pokud prožitek leží mimo hranici theurgova vnímání, nebude jej tento schopen zaregistrovat (přestože jej podsunul). Pro podsunutí prožitku není nutné používat celou Změnu, pokud chce theurg použít jen část, může. Skrytost podsunutého pocitu může být i záporná, to značí mimořádně intenzivní pocit.

Útočí-li theurg (mentálně) na spící bytost a čte její pocity, čte vlastně náladu jejích snů. To, co oběť zažívá ve snu, to se projevuje na jejích pocitech čtených mentálními praktikami. Theurg dokáže potlačováním pocitů měnit význam snů své oběti.

I myšlenky mají svou Sílu a Skrytost. Není obvyklé, aby bytost měla několik myšlenkových toků najednou, tedy aby se zabývala dvěma úvahami naráz. Pokud bytost přemýšlí (intenzivně), má třeba jeden tok myšlenek na hodnotě Skrytosti +0, a vzadu jsou zasunuté myšlenky „nakup“, „vyžehli“, „nech opravit zbroj“ a podobné, kdesi na Skrytosti +10.

Na rozdíl od všeobecného mínění si okolní dění pamatuje i spící tvor. Tyto vzpomínky jsou hluboko ukryté a jejich Síla se pohybuje kolem -10 (záleží na Síle spánku, viz odstavec Boj se spícím protivníkem).

Síla toho kterého citu je shodná se silou (citové) vazby, která jej reprezentuje.

K určení citu se mimo jeho Síly používá ještě veličina Kvalita. Ta ukazuje na typ citového vztahu, který je vazbou reprezentován. Pro Kvalitu se používá stupnice -10 až +10, kde -10 reprezentuje nenávist až za hrob a +10 spalující lásku.

Kvalita tedy ukazuje na to, jaký cit duše chová. Síla na to, jak je tento cit silný.

Praktiky z vrstvy Hrubé motoriky se týkají omezování pohybů a pohyblivosti velkých svalových partií. Tyto praktiky nevyžadují žádná speciální pravidla, všechno potřebné se dozvíš v jejich popisu.

Veškeré praktiky v oboru Jemné motoriky se týkají smyslů. Theurg je schopen vstoupit do cizích smyslů, dívat se na svět cizíma očima či poslouchat cizíma ušima.

Pro jednoduchost budeme brát v úvahu, že theurg dokáže využít každý smysl, který sám má, a dokáže jej využít tak dobře, jak to nové tělo umožňuje. Pokud sám vidí, čili neníli od narození slepý, dokáže používat sokolí zrak tak dobře jako sokol sám.

V úrovni Životních funkcí je skryta možnost práce s bolestí terče. Ta je z hlediska mechaniky herního světa reprezentována podobným postihem, jaký postava obdrží po překročení meze zranění (je o něm řeč v Příručce pro hráče v části Vlastní hra, kapitola Poškození, sekce Body zranění).

Kvůli mechanismům, jež práci s bolestí popisují, zavedeme termín Síla bolesti.

Když theurg Sílu bolesti zvyšuje, zvyšuje tím i postih, který postava dostane. Naopak, když theurg bolest tlumí, postih snižuje, přibližuje jej nule.

Nemá to přitom vůbec co dělat s aktuální hodnotou zranění postavy. Postava může být perfektně zdravá, a přesto zažívat taková muka, že se nedokáže ani pohnout.

Když tedy theurg způsobí oběti bolest, je oběť stižena příslušným postižením, jehož parametry závisejí na Síle způsobené bolesti. Pokud oběť neuspěje v hodu na vyhodnocení tohoto postižení, bude mít ke všem aktivním činnostem postih:

Theurg může během provádění mentální praktiky Sílu bolesti měnit, nemůže ji však zvýšit nad Sílu, která je určena konkrétní praktikou, ani snížit pod nulu.

Jakmile se theurg přestane na příslušnou mentální praktiku soustředit, bolest pomine, postižení zmizí a zůstane jen případný postih za zranění (tj. postih, který postava obdržela za překročení prvního řádku mřížky zranění) nebo za jiné zdroje bolesti.

Práce s vazbou propojující duši s odrazem těla patří k theurgickému mistrovství. Theurg dokáže vazbu nejen zničit, a tím odříznout duši od těla, ale i vytvořit, čímž dokáže duši přesunout do jiného těla.

V následující tabulce je uvedeno, který démon má zabydleny které vrstvy.

Prostí: Mezi prosté démony řadíme podstatnou část vazbochytů a pak ty z nižších démonů, kteří nepohybují se svým tělem.

Animační: Toto jsou naprosto všichni vyšší démoni a navíc ti z nižších démonů, kteří pohybují tělem (Golem, Mrtvák, ale například i Démon hudebního nástroje).

V popisu démona je řečeno, ke kterému druhu patří.

Zde platí v podstatě to samé, co pro Hrubou motoriku u tvorů pozemských. Nejsou potřeba žádná specifická pravidla, vše je vysvětleno u odpovídajících mentálních praktik.

I démoni mají pod Jemnou motorikou především své smysly. Do těch může theurg vstupovat a číst je.

Se smysly démonů je ta obtíž, že jsou všechny považovány za specifické, zvláštní. Démoni se na svět nedívají obyčejnýma očima, tedy aspoň většina z nich ne.

Proto je vstoupení do démonových smyslů náročnější než vstoupení do smyslů živého tvora.

V této vrstvě dokáže theurg manipulovat s vazbami, které drží vazbochyti a podsouvat nové zprávy do komunikace mezi démony.

Vytvoření každé zprávy zabere jedno kolo, její obsah může být libovolný. Démoni budou na vytvořenou zprávu reagovat tak, jak to mají předepsáno.

V této vrstvě je vazba mezi odrazem démona a odrazem jeho těla a vazba mezi odrazem démona a duší jeho pána.

Theurg dokáže kteroukoliv z nich přerušit, a tím buď démona uvolní zpět do sfér, nebo jej osvobodí od vůle jeho pána.

„Takže se setkáváme znovu,“ řekl Tarkurius.

„A naposled,“ odpověděl mu Orza Chán. Ruku v pomalém gestu natáhl před sebe a Tarkurius ucítil, jak se jeho mysli dotýkají prodloužené neviditelné prsty. Instinktivně se po nich ohnal, ale nepomohlo to. Začal tedy v duchu odříkávat mantru čistoty, aby se zbavil cizího vlivu. Šlo to ztěžka, Orzovy prsty mu dusily všechny myšlenky. Tlak v Tarkuriově hlavě začal být nesnesitelný. Orza stále zesiloval stisk. Hranice šílenství se blížila. Tarkurius už cítil, jak se jeho osobnost rozpadá, jak se nezadržitelně vrhá do několika směrů současně. Švy civilizace a humanity začaly praskat jeden za druhým. Z Tarkuriova hrdla se vydral divoký, nesrozumitelný výkřik. Pak náhle Orza svůj tlak povolil.

„Dnes ještě budeš žít, Tarkurie,“ řekl Orza, „chci, abys nejprve viděl umírat své přátele.“ S těmi slovy se otočil a odešel.

Theurg může sledovat ta myšlenková témata, jejichž Skrytost je nižší než Hranice. Ihned po provedení mentální praktiky se dozví, která to jsou. Může se stát, že uvidí jen jedno myšlenkové téma, nebo že neuvidí žádné. Pokud nějaká vidí, může se rozhodnout, že jedno z nich bude sledovat. Takzvaně si ho promítne nebo též přečte.

Při promítnutí theurg pozoruje vývoj myšlenek tvora. Theurg vnímá sled myšlenek v daném tématu tak dlouho, dokud se na praktiku koncentruje.

Theurg vidí myšlenky oběti jako míhající se sled obrazů. Díky tomu nezávisí na jazyku, jakým oběť mluví, číst myšlenky lze i tvorům, kteří mluvit nemohou, neumějí nebo mluví jiným jazykem než čtenář.

Pokud chce, může čtení myšlenek ukončit a vybrat si jiné téma. Může také převést část Průniku a zvýšit tak Hranici, aby se dostal i ke skrytějším myšlenkovým tématům.

Hluboko skrytá myšlenková témata se obvykle nijak zvlášť nevyvíjejí. Mnohdy to může být i statický obraz. Skutečné změny se odehrávají jen v hlavním myšlenkovém tématu, tom, jehož Skrytost je nejbližší +0.

Theurg vidí, jaké vzpomínky této Hranici odpovídají a může si vybrat, kterou si nechá přehrát. Na pohled pozná, čeho se ta která vzpomínka týká. Například pozná, že pod Skrytostí +3 se schovává „vzpomínka na sobotní oběd“.

Avšak to, co je konkrétně obsahem této vzpomínky (tedy proč si ji oběť uchovává), to se theurg dozví, až se na ni podívá podrobně. Vzpomínka se potom theurgovi ukáže jako krátká situace vyvedená v obrazech, zvucích a podobně. Čím je Skrytost vzpomínky vyšší, tím méně bude vzpomínka detailní.

Theurg si vzpomínky prohlíží v „reálném čase“, musí se tedy na praktiku koncentrovat tak dlouho, dokud si chce jednotlivé vzpomínky prohlížet. Pokud je vzpomínka půlminutová, musí se soustředit celou půlminutu. Theurg může promítání vzpomínky přerušit a vybrat si jinou vzpomínku.

Tato mentální praktika umožní theurgovi přeměnit přátelství na lásku či naopak na nenávist. Od jiných manipulativních praktik se liší v tom, že nepracuje se Silou citu, nýbrž s jeho Kvalitou.

Jinak platí obecně pravidla pro manipulativní praktiky. Hranice se určí následovně:

V této vrstvě duše jsou uloženy kromě citů též všechny formule a všichni démoni, které má terč vyvolány, má-li jaké.

Theurg přečte libovolný parametr libovolné formule či démona a pozná jeho funkčnost, pokud vidí vazbu, která formuli či démona reprezentuje. K tomu použije známá pravidla čtecích praktik a Hranici:

Pokud chce, může se pokusit vazbu k formuli či démonovi přerazit.

Po přeražení vazby k formuli nebo démonovi bude Náklonnost i nadále snižována na vrub původního vyvolavatele. Ten formuli sice nemůže používat, může ji však ve sférách odvolat.

Přeražení vazby k démonovi je prakticky jeho osvobozením. I Náklonnost za osvobozeného démona se nadále účtuje na vrub původního vyvolavatele.

Pro přeražení vazby se používá následující mechanismus:

Theurgovi se podaří prakticky vyřadit z provozu většinu svalových partií. Oběť této praktiky je odsouzena pohybovat se bez ohýbání kolen a loktů a bez otáčení hlavy, takže připomíná špatně vedenou marionetu.

Ve všech kloubech vyjma ramen, kolen a kotníků jsou končetiny zcela natažené a jen velkým přemáháním je dokáže postava přimět k poslušnosti.

Oběť je postižena takto:

A to po dobu theurgovy koncentrace na praktiku.

Theurg zcela znemožní jakoukoliv pohyblivost oběti. Oběť se nedokáže sama postavit ani posadit, nedokáže se pohybovat. Pravděpodobně se natáhne jak široká tak dlouhá na zem.

Uvědom si, že smysly ani mluva oběti nejsou touto ani žádnou jinou praktikou z této úrovně ovlivněny. Oběť je schopna mluvit, dokonce dokáže i hýbat prsty, pohybovat očima a podobně. Jen se u toho není schopna pohnout.

V tomto stavu zůstane oběť tak dlouho, dokud se theurg na praktiku koncentruje.

Theurg si vybere jeden smysl oběti a od této chvíle místo svým vlastním smyslovým orgánem vnímá zvolený smysl své oběti.

Theurg vnímá zvolený smysl po dobu své koncentrace na tuto mentální praktiku.

Theurg dokáže vstoupit i do smyslu, který sám nemá, a neumí jej tedy používat. Theurg využije duši terče tak, aby si dokázal domyslet, co je tímto smyslem poskytováno za informaci. Theurg se nedozví přímo mechanismus funkce smyslu, jen co z daných vjemů plyne za informace.

Například při infravidění se nedozví, že vidí teplo, místo toho se dozví, že „tam v rohu ve tmě je teplý popel a tady je asi nějaká voda“. Pomocí netopýřího sluchu neuslyší pištivé zvuky, ale uvidí tvar místnosti, ve které se jeho hostitel právě nachází.

Theurg se nemusí nutně přepínat do smyslu, který nemá. Tuto praktiku může využít i pro některý z pětice základních smyslů.

Toto vnímání dokáže theurg využívat po dobu své koncentrace na tuto mentální praktiku.

Theurg se do duše terče ponoří zcela. Je schopen využívat úplně všech smyslů, které terč má, a všem jim porozumí (tedy pochopí informace, které mu smysl nabízí).

Praktiku lze využívat tak dlouho, dokud se na ni theurg koncentruje.

Theurg dokáže způsobit svému terči bolest. Její epicentrum může být kdekoliv (theurg si může vybrat), ale Sílu bolesti to nijak neovlivní.

Pokud oběť již zažívá nějakou bolest, bude se projevovat postih jen za tu nejsilnější.

Bolest pomine ve chvíli, kdy se theurg na praktiku přestane soustředit.

Theurg oslabí bolest terče podle následujících vztahů:

Tišivý účinek pomine ve chvíli, kdy se theurg přestane na praktiku soustředit.

Nesnesitelná bolest jako by vycházela z celého těla najednou, a i z míst mimo tělo, z končetin, které snad měl nějaký dávný prapředek.

Bolest pomine ve chvíli, kdy se theurg na praktiku přestane soustředit.

Theurg oslabí vazbu, která spojuje duši s odrazem těla. Její Síla se změní následovně:

Pokud je Síla vazby snížena pod nulu, tvor bude mít při všech hodech, při nichž se používá některá fyzická vlastnost či charakteristika odvozená od fyzické vlastnosti, postih:

To reprezentuje slábnoucí kontrolu duše nad tělem.

Pokud je Síla vazby snížena až na -10 nebo níže, tvor upadá do kómatu. Zcela přestává komunikovat s okolním světem a nereaguje. Vazba není přerušena, ale je natolik slabá, že duše není schopna tělo kontrolovat.

Duše se pokouší průběžně svou vazbu k odrazu těla obnovovat, čili Síla této vazby postupně roste. Jmenovitě se vazba posílí o +1 za každou hodinu. Takto dokáže obnovit i vazbu oslabenou pod hranici Síly -10.

Vazba mezi tělem a duší je sice obousměrná, avšak přerušovat vazbu mezi odrazem těla a duší nemá význam. Jakmile duše zjistí, že postrádá vazbu zpět, obnoví ji.

Theurg dokáže jednu svou umělou vazbu přetavit ve vazbu od duše k tělu. Použitím této mentální praktiky začátek jedné své umělé vazby posune do čtvrté vrstvy Tělesné části duše oběti. Duše poté zjistí, že postrádá vazbu zpět, a sama vytvoří vazbu mezi odrazem těla a sebou samou.

Síla této vazby se určí následovně:

Pokud není vazba na své obvyklé Síle, duše si ji bude průběžně posilovat.

Mohou nastat obecně tři případy:

1. Jedna duše patřící jednomu tělu a jedno tělo patřící jedné duši: běžný případ.
2. Několik těl na jednu duši: toho je možné dosáhnout tak, že se vytvoří vazba mezi duší a odrazem těla v době, kdy je stále ještě jedna taková vazba k dispozici.

   Duše bude preferovat to tělo, ke kterému má silnější vazbu.

   Pokud má k několika tělům stejně silnou vazbu, bu­de ovládat to tělo, které má déle. Duše obecně nejsou schopny pracovat s několika těly najednou, ačkoli ně­které speciální duše a někteří démoni to mohou zvládnout.

3. Několik duší na jedno tělo: toho je možné dosáhnout tak, že se vytvoří vazba mezi duší a odrazem těla, které již duši má.

   Tělo bude ovládat ta duše, která má k němu nejsilnější vazbu.

   Pokud je několik vazeb stejně silných, bude tělo ovládat ta duše, která byla k tělu připojena nejdříve. Pokud je původní duše utržena a později znovu připoutána, opět získá kontrolu.

Ovládat tělo může obvykle jen jedna duše. Ty duše, které dané tělo neovládají, dokážou toliko vnímat pohyby a sledovat dění pomocí smyslů (což může být výhodné samo o sobě). Mohou existovat i těla stavěná na více duší, například stvořená pomocí magie.

Některé typy démonů mají před jinými dušemi preferenci. Přestože tělo kontroluje duše sama, démon jí do toho může mluvit, případně může krátkodobě tělo sám využívat. Říkáme, že postižený je posednut démonem.

Je možné vytvořit vazbu i k tělu, které není doposud užívanému tělu ani podobné. Například přivázat duši ke kameni. V takovém případě nebude schopna duše s tělem vůbec pracovat. Kámen nemá smysly, nemá Hrubou ani Jemnou motoriku. Nebude ani možné nad takovým tělem provádět tělesné mentální praktiky, krom samotné práce ve vrstvě Podstata života.

V případě přestěhování duše do jiného živého těla zůstanou postavě duševní vlastnosti, dovednosti, schopnosti a povolání. Fyzické vlastnosti budou odpovídat novému tělu. Lze tedy narazit na vepře theurga a podobné kombinace.

Nejsilnější theurgickou mentální praktikou pro práci s tělem je přerušení vazby mezi duší a odrazem těla. Theurg vazbu zkrátka zruší, zničí, takže již žádná komunikace mezi tělem a duší neexistuje.

Tělo je v tomto případě dlouhodobě v komatu, tak dlouho, dokud jej znovu neosídlí jiná duše nebo některý animační démon.

O úspěchu při trhání vazby rozhoduje tento hod:

Démoni mohou mít základní pětici lidských smyslů, mnohý z nich však je schopen používat pro vnímání i různé jiné prostředky. Například infravidění, tedy orientaci podle tepla, orientaci podle zvuku, pohybu, či dokonce podle okolních vazeb.

Velká část démonových smyslů je proto pro theurga cizí. Theurg proto do démoních smyslů obecně vstupuje, jako by vstupoval do nestandardního smyslu. Díky tomu se místo skutečného obrazu dozví zprostředkovaně, co z něj plyne.

Theurg je schopen smyslu využívat tak dlouho, dokud se na praktiku koncentruje.

Theurg se do démonova vnímání ponoří zcela. Využije všechny smysly, které démon využívá, a všem jim porozumí.

Praktiku lze používat po dobu theurgovy koncentrace na praktiku.

Pokud démon sám drží některé vazby nebo v nich nachází nějaké využití, jsou všechny uskladněny v této vrstvě. Touto mentální praktikou theurg některou z vazeb přetrhne.

Touto vazbou může být jak umělá vazba, o kterou se démon pro svého majitele stará, tak vazba k formuli či dokonce k jinému démonovi.

Z formule, k jejímuž odrazu vazba vedla, se nedá seslat kouzlo, Náklonnost je však stále účtována na vrub vyvolavatele, dokud formuli neodvolá.

S démonem, k jehož odrazu vazba vedla, nedokáže mentálně pokořený démon nadále komunikovat. To je v případě, že pokořeným je Kron, dost zásadní nedostatek.

Pro přeražení vazby se používá následující mechanismus:

Démonu je možné dokonce podsunout nové vazby. Démon je akceptuje jako svoje vlastní a bude se o ně starat, jako by se staral o vazby svého pána.

Takto může theurg démonovi podsunout i vazby od vlastních démonů (například od Správce, pokud jej předává Kronovi).

Vytváření zpráv je jen o krůček dále. V podstatě i vnucení a odstranění vazby se dá provést ve většině případů pomocí zprávy (jmenovitě u vazbochytů bez výjimky).

O vytváření zpráv podrobně hovoří jiné kapitoly, věz, že pomocí této mentální praktiky může theurg libovolně posílat svému terči zprávy, každé kolo jednu, a to tak dlouho, dokud se na praktiku koncentruje.

Touto praktikou theurg přeruší vazbu mezi odrazem démona a odrazem jeho těla. Démon prchne zpět do sfér.

Podle následujícího mechanismu se určí, zda se theurgovi přerušení vazby podařilo:

Theurg dokáže přerušit vazbu mezi démonem a jeho majitelem.

Přerušením této vazby bude démon ustanoven za svobodného a může se nadále chovat podle své vlastní, nikým nekorigované vůle. Snížení Náklonnosti za jeho pozemský pobyt bude i nadále počítáno na vrub původního vyvolavatele.

I zde se rozhodne o úspěchu či neúspěchu pomocí mechanismu:

Když chce vyvolat démona, nakreslí nejprve obrazec, do kterého poté démona povolává a který mu pomáhá démona ovládnout.

Při žádosti o formuli je třeba respektovat, zda je požadovaná formule v mezích možností dané sféry. Některé formule jsou k dispozici až ve vysokých sférách a každá sféra dokáže formuli poskytnout jen s určitou omezenou silou (tzv. Limitní náročnost).

Theurg dokáže také odvolat kteroukoliv z formulí, které už předtím vyvolal.

Při vyvolání formule theurg může, ale nemusí určit všechny její parametry. Když to udělá, může po návratu do fyzického světa z formule kdykoliv seslat kouzlo. Když to neudělá, může podle okolností rychle parametry dourčit a kouzlo seslat šité na míru dané situaci.

I při vyvolávání démonů je třeba brát ohled na možnosti sféry. Řadu démonů je možné vyvolat až ve vysokých sférách a každá sféra může daného démona vyvolat jen s jistou silou.

Za jednu astrální seanci lze vyvolat a zrušit libovolný počet formulí, dokud na to Náklonnost stačí, je však možné vyvolat nebo odvolat maximálně jediného démona. „Nebo“ je zde použito záměrně: buď je možné démona vyvolat, nebo odvolat, nebo s démony nepracovat vůbec. Jiné alternativy neexistují. Každý démon vyžaduje svůj obrazec, a to jak při vyvolávání, tak při odvolávání.

Každá služba, kterou sféry poskytnou, tedy každá vyvolaná formule a každý démon, snižuje Náklonnost sfér.

Když je Náklonnost nulová, sféry nejsou ochotny s theurgem nadále spolupracovat. Je možné je požádat o výjimku, a někdy sféry skutečně ještě jednu službu poskytnou.

Náklonnost se obnovuje o půlnoci, na rozhraní mezi starým a novým dnem. Říká se tomu astrální půlnoc. Obnoví se celá Náklonnost, kromě té, kterou theurg vyžebral od sfér navíc, a té, kterou mu berou vyvolané formule a démoni.

Existují takzvané velké astrální cykly. Díky nim je možné získat přístup k Náklonnosti, která se neobnovuje tak často, ale zato formule a démoni, které theurg s její pomocí vyvolá, mají mnohem větší moc.

Při cestování duševním světem za sebou theurg vytváří umělou vazbu, takzvané vlákno. Tato vazba slábne, když theurg pro cestu použije slabé vazby, ale nikdy nezesílí.

Pokud theurg docestuje na odraz místa, nedokáže jej pojmout a prozkoumat jako odraz předmětu. Proto nedokáže u takovýchto odrazů vnímat žádné vazby kromě té, po které na tento odraz přišel.

Jestliže se mu v mentálním souboji daří, pronikne do hloubky soupeřovy duše a může provádět různé mentální praktiky, díky kterým terč nějak využívá, nebo nějak mění jeho chování.

Každou formuli se přitom musí naučit zvlášť. Toto není schopnost souhrnná pro všechny formule v seznamu. Naopak, tato schopnost reprezentuje každou z nich zvlášť.

Se znalostí této schopnosti získá theurg také nezbytné minimum pro práci s modifikátory.

Aby dokázal upínat k problému celou pozornost a ani zrnko jeho soustředění neuniklo, k tomu byla vynalezena početná suita mentálních cvičení. Ta theurgovi usnadňují vstup do jiných světů a sesílání kouzel za ne zcela ideálních podmínek. Bonus uvedený v tabulce se započítává k hodu na udržení soustředění podle pravidel pro koncentraci uvedených v PPH.

Prvním stupněm je ovládnutí cyklu astrálního úplňku. Theurg se naučí využívat další Náklonnost, která se místo o půlnoci obnovuje jednou měsíčně, obvykle za úplňku.

Druhým stupněm je ovládnutí cyklu nového roku. Třetí theurgova Náklonnost se obnovuje jednou ročně, na přelomu starého a nového roku.

Posledním stupněm je ovládnutí cyklu života. Na tomto stupni se theurg naučí využívat také svou vlastní životní sílu. Artefakty a mocné magické předměty, kouzla kontinentálního rozsahu, to vše musí čerpat za životní Náklonnost. Tato Náklonnost se theurgovi neobnovuje.

Ještě než se dostaneme k formulím samotným, čeká tě úvodní kapitola Obecné poznámky, v níž jsou uvedeny – inu, právě obecné poznámky, zmiňující několik pravidel, jež se týkají všech formulí.

Ve vzorcích v této a následující části budeme používat značení τ (bonus) pro převod bonusu na hodnotu a β(hodnota) pro zpětný převod hodnoty na bonus (viz mechanismus popsaný v PPH v kapitole Herní mechanismy).

Theurg může své vyvolávací a sesílací praktiky provádět jen nad formulemi, které zná. Nemůže seslat Oheň, pokud nemá znalost Ohně ani na I. stupni.

Není-li u modifikátoru uvedena forma, znamená to, že je stejná jako u hostitelské formule.

Parametr Sféra udává nejnižší sféru, z níž musí být formule vyvolána, aby k ní bylo možné příslučný modifikátor připojit.

U objemových kouzel je to jednoduché, efekt kouzla vyplní celý objem kouzla.

I pro plošná kouzla však platí, že se objeví jako koule, lépe řečeno jako kulová plocha. Efekt kouzla se projeví jen na tenoučké vrstvičce. Příkladem tohoto principu je Bariéra.

Seslat kouzlo z otevřené formule není vůbec možné. Nejprve je třeba všechny parametry uzavřít, ať už s použitím démona, nebo návštěvou v astrálu.

Pro seslání modifikovaného kouzla nejsou žádné další prerekvizity nutné. Theurg dokáže sesílat kouzla i z formulí, jež by nedokázal složit (například co do náročnosti nebo schopností), pokud se k nim nějak dostane.

Pomocí modifikátoru Transpozice lze epicentrum kouzla přesunout na jiné místo, ale samotná Transpozice se opět sesílá dotykem.

Bariéru je možné použít jako deštník, vhodně nastavená bariéra bude chránit i před silným krupobitím, deštěm kamenů, či dokonce před kameny z katapultů. Meče zadrží stejně snadno jako padající jehličí.

Tato formule stvoří tenkou blánu zabraňující pronikání z jedné strany na druhou. Patřičným nastavením rysu Jednosměrná je možné určit i jednosměrné blokování.

Základní tvar bariéry je kulová plocha rozprostřená kolem theurga, který ji seslal. Trochu to vypadá, jako by byl sesilatel uzavřen do bubliny.

Bariéra se vyhýbá pevným předmětům, které nedokáže celé pohltit do svého objemu. Například když je seslána vedle dlouhé zdi, třeba v chodbě, „obteče“ ji a bude kopírovat její povrch. Nebude zasahovat do místností za touto stěnou. To samé platí pro podlahu, nábytek atd. Vždy se však snaží zachovat svůj původní kulovitý tvar – asi jako když nafoukneš balón s nesmírně elastickým povrchem.

Když se někdo snaží vstoupit do prostoru za ní, bariéra se chová jako ve všech ostatních případech – snaží se udržet svůj kulový tvar, a tvora nepropustí. Pokud je tvor dostatečně silný, aby se skrze stěnu bariéry dostal, a projde skrze její stěnu „na druhou stranu“, bariéra jej celého pohltí do svého objemu a uzavře jej uvnitř sebe.

Mimo tuto základní funkcionalitu je Bariéra užitečná i proto, že je nosnou platformou pro řadu doplňujících modifikátorů, kterými je možné pozměnit její chování.

Pomocí modifikátoru Barva lze přebít základní zbarvení. Modifikátorem Neviditelnost je možno udělat Bariéru zcela průhlednou.

Pro případ drobných předmětů a interakcí, které nejsou zase tak důležité, počítáme s tím, že předmět pronikne, bude-li jeho Síla aspoň tak velká jako Síla Bariéry.

Síla předmětu se určí jako síla, kterou musí libovolná postava vynaložit, aby předmět zastavila. Například když se theurg pomocí Bariéry snaží odvalit z cesty balvan, bude Síla předmětu taková, jaká musí být Síla postavy, aby se jí balvan podařilo odvalit.

Když to považuje Pán jeskyně či hráč postavy za důležité, provede se hod na porovnání Síly vnikajícího a Síly Bariéry:

Bariéra chrání automaticky všechny, kdo jsou za ní skryti.

Problém nastane s Bariérou, která je pomocí Uvolnění přetvarována třeba do tvaru obdélníka. Potom je zřejmě nejlepší cestou zjistit bojové parametry přirovnáním k některému ze štítů. Ber ohled na to, že s Bariérou se zdaleka nemanipuluje tak snadno jako se štítem.

Dým je magický, proto se bude přibližně držet předepsaného tvaru a místa, na kterém byl stvořen. Pokud je pohyblivý, bude se pochopitelně pohybovat, ale statický dým se bude držet svého místa.

Jemný dým z dýmek a cigaret může mít Sílu asi do +6, dusivý černý kouř, odpovídající v našem světě kouři z hořících pneumatik, by měl Sílu asi +18, možná i více.

S dýmem se zachází podle pravidel pro mlhu a jiná neprůhledná prostředí, uvedených v Příručce pro hráče, část Vlastní hra, kapitola Postupy při hře, sekce Světlo a tma. parametr Síla se použije jako Hustota dýmu.

Je-li Dým modifikován Neviditelností, platí následující:

Tato Kvalita se porovnává s Náročností modelu.

Silný vítr může tvary dýmu pocuchat. To se projeví na Detailnosti, a tedy zprostředkovaně i na Kvalitě napodobeniny. Viz Tabulku vlivu povětrnosti na začátku popisu formule.

I theurgický dým je štiplavý. Leč, jelikož je to dým magický, je možné drobnými úpravami jeho štiplavost omezit. Takový dým potom ze všeho nejvíce připomíná mlhu, člověku nevadí, když ho má plné oči.

Theurgovi stačí mít vazbu k předmětu, který daný vjem reprezentuje.

Toto chování je možné změnit s pomocí modifikátoru Receptor – viz jeho popis.

Tato Detailnost platí pro všechny smysly iluzí ovlivněné. Při nízké Detailnosti bude vizuální iluze působit kostrbatě a neforemně. Sluchová iluze bude poskytovat jen deformovanou podobu toho, co má představovat, a bohatá harmonie hučení větru se promění v jakýsi podivný tón těžko určitelného původu.

Inteligence si všímá drobných nedokonalostí stvořeného obrazu, hledá nelogičnosti a prozkoumává, posuzuje, zda obraz do krajiny padne, hledá neviditelné náznaky.

Sluch: zvuky, melodie, hlasy a akordy.

Zrak: obrazy, situace a předměty.

Čich: pachy, vůně, parfémy

Hmat: vnímání drsnosti a kvality povrchu, ale také váha a teplota.

Chuť: vnímání chuti pokrmu či nápoje, ale pozor, nikoli jeho teploty!

Theurg musí poskytnout vazbu na předmět, který představuje vzhled, zvuk či pach iluzí modelovaný, situaci si však může vymyslet libovolně.

Věc se ovšem má tak, že situační iluze bude zadanou sekvenci provádět bez ohledu na zásahy zvenčí. Když na dřevorubce z minulého příkladu postavy zakřičí, nebudou si jich všímat. Pokud chceš interaktivitu do iluze přidat, lze to udělat pomocí modifikátoru Interaktivní iluze.

Pochopitelně, každý předmět má celou řadu velikostí, lze měřit vzdálenost mezi různými náhodně zvolenými body objektu. Uvedená změna platí pro každou vzdálenost objektu. Všechno, co k objektu patří, se vlivem kouzla změní podle předpisu.

Theurg dokáže změnit předmět jen v něco, co už někdy viděl. Při tvorbě formule Metamorfózy musí mít k tomu, v co předmět tvaruje, umělou vazbu. Formule vazbu pohltí, a až theurg kouzlo sešle, promění se v předmět, ke kterému měl vazbu. Podoba předmětu bude taková, jak vypadal v době, kdy theurg formuli tvořil.

Toto chování lze přebít pomocí modifikátoru Receptor – viz jeho popis

Kouzlo má základně tvar koule, použitím modifikátoru Uvolnění je však možné z ohně vymodelovat jak nízko hořící kaluž ohně, která spíše připomíná lávové jezírko, tak běžný oheň pro opékání čuníka, a třeba i vysoký plamen louče.

Modifikacemi lze dosáhnout i vytvoření ohně neviditelného. Takový bude vyzařovat jen teplo, bude žhnout, ale nebude vidět. Orientaci hořícím protivníkům to jistě neusnadní. Předměty, které vlivem působení neviditelného magického plamene chytí, už budou hořet, jak se sluší, tedy viditelně a s přirozenou ohnivou barvou.

• Ti, kteří jsou v ohni přibližně polovičně, budou zraněni s modifikací -6 (za polovinu).
• Ti, kteří se ohně dotýkají a přesahují do něj třeba jen některou končetinou, budou zraněni s modifikací -12 (za čtvrtinu).

Toto zranění utrpí všichni zasažení tvorové každé kolo, kdy jsou ohněm zasaženi. Pokud má zasažená postava zbroj, bude zranění odpovídajícím způsobem (viz popis zbrojí v Pří­ručce pro hráče) sníženo. Toto zranění je elementální (+O).

Nicméně veličina Síla se dá též porovnávat se zápalností objektů (viz Příručka pro hráče, část Vlastní hra, kapitola Postupy při hře, sekce Zápalnost předmětů) a určovat tak, zda terč vzplane:

Čas je pochopitelně doba, po kterou oheň na předmět působí, a nemůže být větší než Síla + 6.

Podobným způsobem, jen za pomoci jakési Odolnosti proti rozpuštění, funguje například i tavení kovů či rozpouštění ledu.

Základem každého teleportu je formule Portál, osazená jedním (ale pravděpodobně více) modifikátorem Brána.

Každý modifikátor Brána vytváří jednu teleportační bránu. Portál tvoří potom přenosové médium mezi těmito branami. Efekt seslaného Portálu není vidět, ve skutečnosti jsou vidět právě jen Brány stvořené modifikací základní formule. Portál je však nezbytný jako médium mezi těmito branami.

Průhlednost ukazuje na schopnost teleportu zpracovávat vjemy z „druhé strany“. Když je portál průhledný, je při pohledu na bránu vidět místo, na které by se postava po průchodu touto branou dostala.

Zde hraje roli, nakolik je brána viditelná. Normálně je brána vidět asi jako šedé sklo. Je vidět skrz, ale je také vidět, že tu brána je. Průhlednost portálu potom vypadá, jako bys na toto šedé sklo promítal film. Aplikací modifikátoru Neviditelnost však lze bránu zneviditelnit, a čím je brána neviditelnější, tím hůře je obraz z druhé strany vidět.

Jakmile skončí doba trvání, přenos se zastaví. Pokud portálem zrovna někdo prochází, přenášený ubožák bude přeseknut nemilosrdně vejpůl.

Procházející bytost nebo předmět nezmizí najednou, ale přenášejí se postupně. Uprostřed přenášení je první polovina člověka před vstupním portálem, zatímco druhá polovina za výstupním portálem.

Ty části brány, kterými by bylo vidět do útrob přenášeného, jsou bránou chráněny před vniknutím cizích předmětů. To se projeví zrcadlovou skvrnou ve tvaru průřezu přenášeného. Od té se odrazí všechno od sekery po světlo, proto je zrcadlová.

Teprve až je i poslední brána nakreslena, jednotlivé vstupy se spojí s odpovídajícími výstupy, celé kouzlo začne fungovat a brány se zviditelní (pokud nejsou vytvořeny neviditelné).

Pokud je brána pomocí modifikátoru Transpozice posunuta, je možné vstup „nakreslit“ na jiném místě, než na jakém ve skutečnosti bude. Díky tomu se lze teleportovat i za stěnu do místnosti, ve které theurg ještě nebyl. Nakreslení jednoho vstupu trvá +4 (dvě kola), je to uvedeno i v popisu modifikátoru Brána jako parametr Seslání.

Theurg musí vždy stanovit, co se stane, když nějaká bytost vstoupí do té nebo oné brány, čili kam bude přenesena. Záleží přitom na tom, ze které strany do brány vstupuje.

Nyní si probereme několik situací, které se mohou u sesílání objevit – podle toho, kolika Branami je Portál modifikován.

Prozatím budeme uvažovat, že každá ze stran může být buď vstupní, nebo výstupní. Ve skutečnosti to nemusí být pravda, ale o tom více v popise Brány samotné.

Vstupní strana je taková, do které když postava vejde, aktivuje tím přenos, a je přenesena. Každá vstupní strana má jednu odpovídající stranu výstupní. Z té postava vyjde.

Theurg si tedy sám volí, které strany budou vstupní a které výstupní. Musejí být dvě vstupní a dvě výstupní, jinak by nebylo možné strany napárovat. Je klidně možné, aby měla jedna brána obě strany vstupní a druhá obě strany výstupní. Celkem vzato jsou dvě možnosti:

• Obě strany první brány jsou vstupní, takže je jedno, ze které strany je do ní postava vstupuje, vždy bude přesunuta na odpovídající stranu brány druhé. Druhá brána má tím pádem obě strany výstupní.
• Každá brána má jeden vstup a jeden výstup. To znamená, že do každé brány lze vstoupit jen jedním směrem, druhý směr je určený pro výstup. Zde je důležité nastavit, kterým směrem se do které brány vstupuje. Druhý směr je výstupní, to znamená, že takto bude natočena postava poté, co z této brány vystoupí.

Příklad: V testovací místnosti, ve které Želva svůj teleport konstruuje, stojí dva rámy, každý dva metry vysoký a metr široký. Želva umístí svou první bránu do jednoho rámu, druhou do druhého.

Rámy stojí kolmo ke stolu zkoušejícího, takže ten je vidí oba před sebou, první po levé ruce, druhý po pravé ruce.

Želva se rozhodne udělat levý rám vstupní a pravý výstupní. Spáruje tedy levou stranu levého rámu s pravou stranou pravého rámu, a pravou stranu levého rámu s levou stranou pravého rámu.

Pokud někdo vejde do levého rámu z levé strany, vyjde z pravé strany pravého rámu.

Ovšem vejde-li do pravého rámu, ať z levé nebo z pravé strany, k žádnému přenosu nedojde, protože žádná ze stran pravé brány není nastavena jako vstupní.

Nejprve si theurg u každé z bran určí, které strany budou vstupní a které výstupní. Vždy jedna polovina stran je vstupních, druhá polovina výstupních.

Potom je spolu napáruje. V každém páru musí být jedna vstupní strana a jedna výstupní strana.

Mezi stranami jednoho páru je potom přenášeno tělo teleportované postavy či předmětu.

Příklad: Mějme tři brány. První v Místnosti Rozhodnutí, druhou v Místnosti Smrti, třetí v Místnosti Slunce.

Máme tedy celkem šest stran. Tři musejí být vstupní a tři výstupní.

Brána v Místnosti Rozhodnutí bude oboustranně vstupní. Ať do ní postava vejde ze kterékoliv strany, bude vždy někam přenesena.

Brána v Místnosti Smrti bude oboustranně výstupní, čili ať do ní postava vejde ze kterékoliv strany, nic se nestane.

Brána v Místnosti Slunce bude mít jednu stranu vstupní a druhou výstupní.

Teď je potřeba strany spárovat.

První vstupní strana brány Rozhodnutí je v páru s výstupní stranou brány Smrti.

Druhá vstupní strana brány Rozhodnutí je v páru s výstupní stranou brány Slunce.

Vstupní strana brány Slunce je v páru s výstupní stranou brány Smrti.

Jestliže postava vejde do brány Rozhodnutí, objeví se buď v Místnosti Smrti, nebo v místnosti Slunce – podle toho, kterou stranou vejde.

Vejde-li do vstupní strany brány Slunce, objeví se v Místnosti Smrti.

Zatím bylo možné každou stranu každé brány spárovat právě a jedině s jednou jinou stranou, a výstupní strana některé brány vždy patřila jediné vstupní straně.

Je-li nastaven rys Vícevstupý, je možné na jednu výstupní stranu směřovat několik vstupních stran.

Díky tomuto parametru není nutné mít stejný počet vstupů a výstupů. V případě teleportu o dvou branách mohou být tři strany vstupní a jen jedna výstupní.

Díky tomu dokonce nemusejí být všechny strany obsazené, některé prostě mohou zůstat nevyužité.

Příklad: Želva se rozhodl se před zkoušejícím vytáhnout a složil teleport vícevstupý. Rozhodl se, že levou bránu nastaví tak, aby nezáleželo, ze které strany do ní postava vstoupí, a vždy vyšla z pravé strany pravé brány.

Kdyby se i v tomto případě dogmaticky používala pravidla pro jednosměrnost přenosu, nesměl by přenášený udělat krok dozadu – nesměl by couvnout. V tomto směru by totiž přenos nepracoval, brána je jen jednosměrná.

Brána naštěstí jednostranně funguje jen při probuzení přenosu, při zahájení translační seance. Je to jen nastavení citlivosti jednotlivé brány. Skutečný přenos poté už probíhá obousměrně. Je tedy možné natáhnout se pro něco přes Portál a vrátit se s tím.

Přenos však končí ve chvíli, kdy zanikne zrcadlová skvrna, tedy když už i poslední kousek přenášené bytosti opustí prostor výstupní brány. V tu chvíli už portál opět spí, a ze strany výstupní brány jej nemusí být možné probudit, ta totiž vůbec nemusí mít vstupní strany.

Jinak řečeno – jít do neznámého teleportu s lanem kolem pasu není vůbec takový nesmysl, jak by se mohlo zdát.

Modifikátory umožňující formuli realizovat časové skoky se připojují na jednotlivé brány. Viz popis modifikátoru Brána.

Veškeré parametry samotného Portálu mohou zůstat neovlivněny, prakticky stačí připojit k Portálu jednu Bránu, na ni připojit odpovídající modifikátor pro časový skok, a Portál pro cestování časem je hotov.

Naopak, dá se říci, že některé rysy v Portálech pro cestování časem nenajdou využití. Například Průhlednost portálu nemá význam – dívat se do budoucnosti už z principu světa není možné.

Translační seance probíhá podobně jako v případě běžného teleportu – dokud není celý objem přenášeného na druhé straně, lze se vrátit zpět. Ovšem dokud nedojde k úplnému přenesení, vidí cestovatel stále ten samý svět, v čase, ze kterého se přesunuje. Nevidí do budoucnosti, ani do minulosti, to nelze. Nemůže se rozhlédnout, vrátit se a poreferovat.

Ve chvíli, kdy bude průchod portálem ukončen, okolí postavy se prolne do nové reality.

Světlo bude svítit i dále, než je jeho poloměr. Jeho Jas však bude slábnout podle tohoto vztahu:

Podmínka je jediná: musí existovat taková cesta na toto místo, při které nebude opuštěn objem působnosti kouzla. Není tedy možné osvítit místnost za zdí, ale lze snadno posvítit za roh.

Nezapomínej, že světlo může proniknout i skulinou pode dveřmi. Proto pokud se postavíš před dveře, které nedoléhají zcela přesně (a které dveře doléhají?), dopadne všudypřítomné světlo i za tyto dveře v nezeslabené podobě.

Pokud je světlo tmavé, jeho působnost končí na hranici poloměru a přikrývá oblast temnou pokrývkou špatné viditelnosti. Jas má potom přesně opačný význam, totiž že viditelnost naopak snižuje. Dal by se potom nazvat intenzita temnoty.

Bojové charakteristiky (BČ, ÚČ, OČ) tvorů v oblasti působení se rovněž změní, a to následovně:

Tuto vlnu lze seslat i v polárních krajích či na poušti a vždy se projevuje víceméně podobně. Rozhodně alespoň vztahy uvedené v tomto popisu jsou stejné, PJ může dle úvahy bonifikovat či postihnout jednotlivé veličiny.

Kouzlo nelze seslat na hladinu vody nebo jiné kapaliny.

Seslané kouzlo tedy vypadá tak, že ohromná vlna zabírající území o poloměru Poloměr se pomalu pohybuje danou Rychlostí směrem, který vybral sesílající theurg.

Efekt vlny na různé stavby udává následující tabulka. Nejedná se o tabulku nikterak závaznou, spíše orientační. PJ může na základě úvahy její obsah pozměňovat.

Úder je kouzlo stavěné proti masám hmoty: na vyrážení dveří, boření stěn a podobně. Proti živým tvorům proto působí jen zlomek svého nominálního zranění: jeho Síla se pro účely zraňování tvorů z masa a kostí počítá jen polovinou (tedy například Úder se Silou 16 bude mít při útoku ZZ jen 8), a totéž platí o působení na nestabilní předměty. To je dáno tím, že živý tvor je do jisté míry pružný a úderu se poddá, spíž než by mu vzdoroval. Pokud je však Úderem „lisován“ tvor těsně stojící u zdi, dostane plný zásah – Síla úderu pak není nijak snižována.

Kouzlo vytvoří v zasažené oblasti spoustu divoce vibrujících kousků hmoty, jež způsobí zasaženým bytostem velké zranění.

Toto kouzlo neovlivňuje zasažené bytosti přímo, nelze se tedy proti němu bránit pomocí odolání magii.

Formuli je pochopitelně možné modifikovat i přesto, dokonce i pomocí další Transpozice, viz její popis.

Jedná se o mechanické zranění (S).

Čas je doba, po kterou je terč vystaven Velkému mordu. Toto zranění je způsobeno každému zasaženému tvoru v oblasti.

U místností a podobně, když je oblast omezena pevnými stěnami, platí pravidla o zranění nezměněna. Pokud je však oblast vymezena Bariérou, záleží na její Síle. Pokud je stejně velká jako Síla Mordu, nebo vyšší, je situace stejná jako u místnosti – částečky neproniknou na druhou stranu bariéry a pravidla se nemění. Pokud je Bariéra slabší, proniknou částečky ven, ale oslabeny. V tom případě:

Počtem osob ve druhém případě míníme jen ty osoby, které se nacházejí mimo Bariéru.

Výboj vypadá trošku jako blesk – klikatí se, rozpojuje a zase spojuje, praská.

V základní variantě kouzla je theurg schopen seslat jen jeden výboj, ale použitím uvolňovacích formulí je možné vytvořit paprsků několik.

Při seslání theurg nasměruje výboj rukou, a ten od něj doletí do vzdálenosti dané poloměrem. Pokud výboj trvá více kol, zůstane jeho směr i místo vzniku zachováno po celou dobu trvání.

K tomu se používá parametr Útočnost. Využívá se stejně, jako je tomu v případě střelby z kuše.

Zaměřování transponovaného výboje, tedy výboje, jehož epicentrum bylo modifikátorem Transpozice posunuto, je obtížné. Záleží zde na tom, zda theurg vidí terč a samotné epicentrum, leč zasahovat transponovaným výbojem je rozhodně obtížnější než se trefovat přímo.

Theurgovi stačí jakýkoliv vizuální kontakt na terč či epicentrum, klidně přes jednu z bran průhledného Portálu. Situace však musí být ve stejném prostorovém uspořádání, jaké panuje na cílovém místě.

Pokud mu tedy pohled na epicentrum zprostředkovává jedna brána a pohled na oběť jiná, mezi branami je vzdálenost nějaký půlmetr, zatímco ve skutečnosti jsou od sebe oběť a epicentrum vzdáleny deset metrů, bude se mu zaměřovat dost špatně.

Celkový postih k útočnosti se složí z následujících:

Zamčení se však hodí pro blokování absolutně jakýchkoliv předmětů. Sesláno na koš bude kouzlo bránit pohybu koše, sesláno na okna jejich otevření a rozbití. Sesláno na kliku ji bude blokovat proti stlačení. Jeho úkolem je „udržet na místě“.

Kouzlo lze seslat i na živou (či jinou oduševnělou) bytost. V takovém případě na ni bude účinkovat jen tehdy, pokud terč neuspěje v odolání magii. Terč pak nebude po dobu trvání kouzla schopen odlepit nohy od země (ale nebude celý ochrnutý).

Aktivní kouzlo se naproti tomu snaží objekt dostat na jeho původní pozici. Je třeba předmětem nejen posunout, ale potom jej i udržet.

Síla potřebná k otevření je hodnotovým součtem Síly kouzla a původní Síly uzavření:

Hod na otevření:

Hod na udržení aktivně zamčeného předmětu:

Síla uzavření značí kvalitu zámku nebo odolnost jiné překážky, která doposud bránila v otevření dveří. Pokud nebrání žádná síla, nebude se tento člen do vztahu vůbec započítávat.

Efekt má zpravidla nějakou barvu už sám o sobě. Použitím tohoto modifikátoru si však theurg dokáže barvu nastavit, jak se mu líbí.

Poloměr brány je důležitý proto, aby se do ní procházející bytost vešla. Představa díry po suku, do které strčíte prst a přítomná magická brána vás skrze ní vcucne kamsi tisíc kilometrů daleko, je sice parádní, ale takhle to bohužel nefunguje. Přenášený objekt se musí do brány vejít celý, byť by mu průchod trval dlouho. I člověk tedy projde branou s poloměrem půl metru, jen musí procházet nohama či hlavou napřed.

Avšak je možné bránu natáhnout třeba na křídovém obrazci. Jediné omezení je, že budoucí rám musí mít kvalitní odraz (theurg musí být schopen dostat se k němu). Nakonec poslouží i narychlo složená dřevěná konstrukce.

Rám musí rozměry a tvarem přibližně odpovídat rozměrům a tvaru konstruované brány.

Theurg musí tímto způsobem vytvořit všechny brány teleportu, teprve potom bude Portál aktivován.

Ty brány, které má theurg modifikované pomocí Transpozice, nesesílá dotykem na rám, ale může si vybrat jiný rám v dosahu Transpozice.

Na citlivosti brány závisí, zda zaregistruje procházející předmět, aktivuje se a přenese jej. Pokud se tak nestane, terč projde beze změny skrz bránu.

Brána snáze zaregistruje předměty velké a předměty, které se rychle pohybují.

Platí následující:

Když je tvor těžký, brána jej zaregistruje a přenese snadno. Když je však lehký (třeba hmyz), musí být velmi rychlý, aby si ho brána všimla.

Doposud jsme počítali, že každá ze stran může být buď vstupní, nebo výstupní. Nikoli oboje zároveň. Pokud je však Brána obousměrná, může být každá ze stran zároveň vstupní i výstupní.

Příklad: Theurg Želva na svých postupových zkouškách vytváří Portál z obousměrných Bran. Rozhodl se vytvořit portál tak, že když někdo vejde do levé brány (z libovolné strany), bude přenesen na pravou stranu pravé brány, a když do pravé brány (z libovolné strany), bude přenesen na levou stranu levé brány.

Musí tedy udělat základní Portál vícevstupý (viz popis formule Portál) a obě Brány obousměrné.

Obě strany levé brány spojí s pravou stranou pravé brány, a obě strany pravé brány spojí s levou stranou levé brány.

Uvolnění u ostatních kouzel ukazuje na možnost rozmělnit kouzlo do několika nezávislých odnoží. U Bran to pracuje stejně. Avšak zatímco u Světla je vcelku snadné představit si, že theurg vykouzlí místo jedné velké koule deset malých, u Bran vznikne dost otázek. Na ně poskytuje odpověď tento text.

Když theurg Bránu rozdělí na několik nezávislých, nevytvoří tím ve skutečnosti nové strany. Jen ty už existující změní co do tvaru a rozměrů. Místo jedné brány jich bude třeba pět, ale pořád se bude jednat o tu jednu Bránu. Bude to zkrátka jedna Brána s pěti štěpy.

V souvislosti s rozštěpenými branami ti jistě neunikl jeden zásadní problém. Totiž, jsou-li štěpy jen vstupní, a výstup je vcelku, není problém, ale co naopak? Do kterého štěpu se teleportovaný dostane, když má být rozštěpená brána výstupem?

To je ono. Theurg to nemůže ovlivnit. Rozhoduje se až v průběhu přenosu, na základě velikosti přenášeného, na základě toho, který štěp je volný, a nakonec i náhodně, když je více možností.

Jestliže je Portál průhledný, čili z jedné brány je vidět, co se děje u druhé brány, budou signály z jednotlivých štěpů značně promíchány. Jeden se bude prolínat do druhého a rozpoznat konkrétní rysy a události, které se dějí „na druhé straně“, bude značně obtížné.

Štěpená výstupní brána dokáže vyřešit i problematiku simultánního přenosu několika tvorů. Portál je potom u každé brány schopen pracovat s několika zrcadlovými skvrnami, výstup každé z nich směruje na jiný štěp.

Strany brány, která je tímto způsobem modifikovaná, není možné spárovat. Funguje sama o sobě. Portály pro přesun v čase se vůbec dělají zřídka s několika Branami, protože stačí jedna, která samotný přenos provede.

Okamžik, ve kterém má k explozi dojít, určí theurg při vyvolání a není možné jej později změnit.

Filtr dokáže oddělit ze vzduchu plyny, které do něj nepatří, například výparné jedy, dým nebo mlhu.

Nebezpečnost výparných jedů se vlivem Filtru sníží takto:

To samé platí pro Sílu dýmu a podobně.

Přesněji řečeno, Filtr se snaží udržet ve svém objemu takový plyn, jaký tam byl na začátku. Pokud byla Bariéra vytvořena v mlze, bude mlhu uvnitř sebe udržovat, dokud to bude možné (například dokud ji slunce nerozpustí).